vývoj ega

Náš stav mysli před vznikem ega je takový, že je zde základní otevřenost, základní svoboda, jistá prostorová kvalita a my teď máme a vždy jsme měli tuto možnost. Vezměme například naše každodenní myšlenkové a životní vzory. Když nemáme žádnou logiku nebo konceptualizaci vůbec, vnímáme vše v otevřeném základu. Bezprostředně, pak upadáme do paniky a začneme se hnát ve snaze něco tomu přidat, buď pro to nalézt nějaké jméno nebo nějaké přihrádky, do nichž bychom to mohli umístit a kategorizovat. Z toho se postupně vyvíjejí věci. Tento vývoj nepřijímá tvar pevné jsoucnosti. Spíše je iluzorní, chybnou vírou v ego. Zmatená mysl má sklon vidět se jako pevná, trvalá věc, ale je jen sbírkou sklonů, událostí. V buddhistické terminologii tato sbírka je označována jako pět skandh. Tak bychom snad mohli projít malý vývoj těchto pěti skandh.

Východiskem je otevřený prostor, nenáležející nikomu. Vždy existuje prvořadá inteligence, spojená s prostorem a otevřeností. Vidjá, což znamená "inteligence" v sanskrtu - přesnost, prostor místem pro věci, proměnlivé věci. Je to jako prostorná hala, v níž je místo pro tance, kde není žádné nebezpečí narážení na věci, protože je zde úplně otevřený prostor. My jsme tento prostor, my jsme jedno s ním, a vidjá, inteligencí a otevřeností. Ale jsme-li vždy toto, odkud se vzal tento zmatek, kam se poděl prostor, co se stalo? Nic se nestalo, fakticky nic. Stali jsme se v prostoru jen příliš aktivními. Protože je to prostor, poskytuje inspiraci k tanci, ale náš tanec se stal poněkud příliš aktivní, začali jsme vířit víc, než bylo nutné k vyjádření prostoru. V tomto bodě jsme se stali sebe vědomými, vědomými, že Já tančím v prostoru. V tomto bodě již není prostorem jako takový. Stává se pevným.

Místo abychom byli jedno s prostorem, cítíme pevný prostor a já, já tančím v tomto prostoru a tato prostorovost je pevná, oddělená věc. Dvojnost znamená "prostor" a "já" spíše než být úplně jedno s prostorem. Toto je zrození "formy", "druhého", a "jiného". Pak se dostavuje zatemnění v tom smyslu, že zapomínáme, co jsme dělali. Je tu náhlé zastavení, pauza, a my se rozhlížíme kolem, zjišťujeme pevný prostor, jako bychom nikdy předtím nečinili nic jiného, jako bychom nebyli tvůrci vší té pevnosti. Existuje mezera. Když jsme už pevný prostor vytvořili, jsme jím přemoženi a v něm ztraceni. Nastalo zatmění a pak, náhle jakési probuzení. Když jsme se probudili ze zatmění, odmítáme vidět prostor jako otevřený, cítíme a odmítáme vidět jeho hladkou a otevřenou vlastnost. Úplně to ignorujeme, což se zve avidjá a znamená negaci. Vidjá znamená "inteligenci", toto je tedy "ne-inteligence". Protože tato nejvyšší inteligence s ostrostí a přesností a plynulou světelnou kvalitou se stala statickou, proto se nazývá avidjá "nevědomost". My uváženě nevíme, ignorujeme. Nespokojujeme se s tancem v prostoru, ale chceme mít partnera, musíme ho zpevnit a ignorovat jeho otevřenost, plynulou kvalitu. To je avidjá, nevědomost, ignorující inteligenci. To je kulminace první skandha, vynoření se formy nevědomosti.

Tato skandha, skandha formy nevědomosti, má fakticky tři různé aspekty nebo stupně, které bychom mohli stoupat použitím jiné metafory, předpokládejme že na začátku zde byla otevřená rovina bez jakýchkoli zvláštních charakteristik. Toto je to, jak jsme, co my jsme. Jsme velmi jednodušší a základní. A proto existuje slunce a měsíc, která svítí a budou existovat světla a barvy, struktury pouště. Bude zde jisté pociťování energie, která se rozehrává mezi nebem a zemí. Toto pokračuje a pokračuje. Pak nezvykle, neznáme jak, je zde náhle a někdo, kdo všechno toto zaznamenává. Je to jako kdyby jedno ze zrnek písku zvedlo svůj krk a začalo se rozhlížet kolem. My jsme toto zrnko písku, přicházející k závěru své oddělenosti. Toto je "zrození nevědomosti" prvního stupně jakýsi druh chemické reakce. Dualita začala.

Druhý stupeň nevědomosti se nazývá "nevědomost zrozená uvnitř". Když byla zaznamenána oddělenost, pak je tu pocit, že jedinec byl vždy takovým. Je to jakási neohrabanost, instinkt tíhnoucí k sebevědomí. Je to pro člověka také omluva, výmluva, že zůstává odděleným, individuálním zrnkem písku. Je to agresivní typ nevědomosti, ač ne přesně agresivní ve smyslu hněvu, tak dalece se ještě nevyvinul. Spíše je to agrese v tom smyslu, že jedinec cítí neohrabanost, nevyrovnanost, že se snaží zajistit si svůj půdu vytvořit pro sebe ochranný štít. Je to stanovisko, že je člověk zmatený a oddělený jedinec, a toto je věc, co pro něj existuje. Ztotožnil se s odděleností od základní krajiny prostoru a otevřenosti.

Toto je třetí stupeň nevědomosti, je "sebepozorující nevědomost", hlídající samu sebe. Existuje jistý pocit vidění se jako vnější předmět, což vede k prvému pojetí o "jiném". Jedinec začíná mít vztah s tzv. vnějším světem. To je důvod, proč tyto tři stupně nevědomosti tvoří skladba formy nevědomosti. Člověk začíná tvořit svět forem. Když mluvíme o "nevědomosti" vůbec tím nemíníme hloupost. V jistém smyslu je nevědomost velice inteligentní, ale je zcela dvouzpůsobová, dualistická inteligence. To znamená, že člověk reaguje čistě jen na své vlastní projekce, místo aby viděl to, co jest. Neexistuje vůbec žádná situace "nechání být", protože člověk po všechen čas ignoruje to, čím ve skutečnosti je. Toto je základní informace nevědomosti.

Následujícím vývojovým stupněm je nasazení ochranného mechanismu na ochranu naší nevědomosti. Tímto obranným mechanismem je cítění, druhá skandha. Pokud jsme již ignorovali otevřený prostor, rádi bychom cítili vlastnosti pevného prostoru, abychom se plně zmocnili kvality, kterou vyvíjíme. Ovšem prostor neznamená jen prázdný prostor, neboť obsahuje barvy a energie. Místo toho je zde jenom pevná verze této barvy pro nás, a barva se stává barvou strnulou a energie zdůrazněnou energií, protože jsme zpevnili prostor a obrátili jej v ono "jiné". Činíce toto zjišťujeme, že existujeme. Kdykoliv se něco děje, člověk směřuje k tomu, aby vyciťoval, že situace je vábná, hrozivá či neutrální. Kdykoliv je tu náhlá oddělenost, pocit neznalosti vztahu "onoho" k "tomuto", náš cit se kloní na stranu naší pohnutky. Toto je mimořádně účinný citový mechanismus, který začínáme uplatňovat, druhá skandha.

Následující mechanismus pro založení ega je třetí skandha, vjemový impuls. Začínáme být okouzleni svým vlastním výtvorem, statickými barvami a statickými energiemi. Chceme se k nim vztahovat, a tak začneme postupně svůj výtvor zkoumat. Abychom zkoumali účinně, musí existovat nějaký druh zapojovacího systému, nějaký kontrolor citového mechanismu. Pocit svou informaci přenáší do centrálního přepojovače, což je akt percepce. Na základě této informace do centrálního přepojovače činíme soudy, reagujeme zda bychom měli reagovat pro nebo proti či indiferentně, to je automaticky determinováno routo byrokracií cítění a vnímání. Když ji shledáme vábnou, přitáhneme ji k sobě. Je-li neutrální zůstaneme indiferentní. Toto jsou tři typy impulsu, nenávist, žádost a hloupost. Percepce se tedy týká přijímání informace z vnějšího světa a impuls.

Následující vývoj je čtvrtá skandha, pojem. Impuls vjemu, je automatická reakce na intuitivní pocit. Avšak tento druh automatické reakce skutečně nestačí k obraně a ochraně nevědomosti člověka a k zaručení jeho bezpečnosti. Aby se skutečně chránil a klamal se úplně, správně, člověk potřebuje intelekt, schopnost pojmenovávat věci a události štítky a nápisy "dobrý, špatný, krásný" atd., podle impulsu, který jim odpovídá. Tak se struktura stává postupně těžší a těžší, silnější a silnější. Až k tomuto bodu vývoj ega byl čistě akce a reakce, ale odtud dále se ego postupně vyvíjí nad opičí instinkt a stává se chytřejším. Začínáme pracovat s intelektuální spekulací, upevňujíce se, interpretujíce, vkládáme se do určitých logických, výkladových situací. Základní povaha intelektu je zcela logická. Obyčejně bude existovat tendence pracovat pro nějakou pozitivní podmínku: potvrdit svou zkušenost, vysvětlit si slabost jako sílu, vyfabrikovat logiku jistoty, upevnit svou nevědomost.

V jistém smyslu by se mohlo říci, že prvořadá inteligence je činna stále, ale zaměstnává se fixací duality, nevědomosti. V počátečních stádiích vývoje ega tato inteligence operuje ve formě intelektu. Opravdu, zdá se, že neexistuje nic takového jako ego vůbec, není žádná věc jako já jsem. Koncem je to nahromadění spousty materiálu. Já je produkt intelektu, výtvory všeho toho strachu. Po dobu celého vývoje šesti říšemi má opice zkušenost diskurzivních domněnek, představ, fantazií, a celých myšlenkových vzorů. Od první skandhy její proces psychologické evoluce byl velmi proměnlivý. Ale nyní se mysl opice stává zkomolenou, když tato mentálnost náhle pukla a její myšlenkové vzory se stávají nepředvídatelné. Toto zdá se být stav naší mysli, když přicházíme k naukám meditační praxe. Toto je místo, z něhož musíme začít svou praxi.

Myslím, že je velmi důležité pojednat o základu stezky - egu naší zmatenosti dříve, než mluvíme o osvobození a svobodě. Kdybych mluvil jen o zkušenosti osvobození, bylo by to velmi nebezpečné. To je důvod, proč začínáme uvažováním o vývoji ega. Je to druh psychologického portrétu našich mentálních stavů. Obávám se, že to nebylo zvlášť krásné, ale musíme se postavit tváří v tvář faktům.