palác Potála

Palác Potála ཕོ་བྲང་པོ་ཏ་ལ་ se majestátně vypíná na Červeném pahorku ve Lhase. Svůj název odvozuje od mýtické hory Potály, sídla Avalókitéšvary, při ústí řeky Sindhu. Nejstarší známé vyobrazení Potály pochází od rakouského jezuity Johannesa Gruebera, který Lhasu navštívil v roce 1661. V padesátých letech navštívil palác Potála i český režisér Vladimír Sís a kameraman Josef Vaniš.

Palác Potála je dílem pátého dalajlamy Ngawang Lozang Gjamccho ངག་དབང་བློ་བཟང་རྒྱ་མཚོ་ a jeho nástupců. K této době se také vztahuje výstavba nových hlavních částí paláce a dostavění starších budov. Ještě než byl palác dostavěn, dalajlama zemřel a Desi Sanggjä Gjamccho skrýval tuto skutečnost před lidmi celých šestnáct let, nejspíš proto, aby Tibeťané nezanechali práci na stavbě. Potála má dvě části:

• Červený palác - pro náboženské účely
• Bílý palác - pro světské účely

K paláci vedou tři kamenná schodiště zepředu a dvě cesty zezadu. Cesty byly vyhrazené hlavně pro hodnostáře při dalajlamově dvoře a potom pro ty, kdo přijeli na koni. Palác Potála představuje ve skutečnosti celou městskou čtvrť, rozkládající se na jižním svahu skalistého kopce. Na pět metrů širokých základech je jedenáct kamenných poschodí, a každé mělo své pevné určení jako sídlo státního úředníka nebo náboženského hodnostáře s prostory pro soukromí, studium i práci samotného dalajlamy v nejvyšším patře. Vchodem Poklony bohů po osm metrů širokém schodišti přinášeli na nosítkách dalajlamy, Vchodem štěstí přicházeli věřící. Přední strana je dole obehnaná zdí, doplněná na několika místech různými budovami.

Potála vyjadřuje skutečnou podstatu tibetského lidu. Má jakousi nezkrotnou důstojnost, která dokonale souzní s okolní drsnou krajinou.

Vlastní palác stojí na samém vrcholu kopce. Základy k němu byly položené tak, aby to co nejvíce odpovídalo charakteru terénu, ve kterém se stavba nachází, bez odstranění stávajících skalních výčnělků a pouhým vyplněním mezer mezi nimi. Palác Potála je postavený z hlíny, kamene a dřeva těmi nejjednoduššími prostředky. Hluboko v nitru rozsáhlého komplexu se nachází i pozůstatky původního paláce krále Songcän Gampa སྲོང་བཙན་སྒམ་པོ་ s jeho meditační jeskyní.

V paláci sídlila vláda, parlament, správní úřady i škola pro zaměstnance. V Červeném paláci se nachází stúpy s ostatky pátého, sedmého, osmého a devátého dalajlamy. Svoje místo v paláci měl i klášter Namgjal se stosedmdesátipěti mnichy, svatyně a škola pro mladé mnichy. kteří se měli stát cedungy, duchovními zastávající nějaký světský úřad. Ve skladech dříve byly i zlaté insignie tibetských králů, dávné zbraně nebo rukopisy napsané na svinutých palmových listech iluminované zlatem. Do sklepů se ukládaly zásoby pro celou zemi. Od konce 18. století trávil dalajlama v paláci Potála pouze zimy a na jaře se v doprovodu stovek lidí přemístil do letního sídla Norbulingky. V čele průvodu kráčel ngagpa, nesoucí dharmačakru následovaný skupinou jezdců na koních oblečených do tradičních úborů nesoucí praporce. Za ní další skupina nesla klece se zpěvným ptactvem. Následovali je mniši z Namgjalu, držící praporce. Na koních je následovali hudebníci, potom následovali duchovní funkcionáři a pacholci vedli skupinu koní z dalajlamových stájí. Po nich jízdní oddíl vezl státní pečeti. Za nimi důstojníci armády neslo žlutý palakin s dalajlamou. Vedle nich jeli na koních členové kašagu, dalajlamova vládního kabinetu, doprovázený kusung depönem, náčelníkem dalajlamovy tělesné stráže a magčiem, vrchním velitelem tibetské armády. Hlavní skupina byla obklopená singhy, klášterními policisty s biči. Za nimi regent Radeng a druhý mladší učitel. Potom rodiče dalajlamy a další členové rodiny. Za nimi velká skupina úředníků seřazená podle hodností.

O paláci existuje veselá historka, která líčí jakým dojmem působí na obyčejného člověka:

Jednou přišel jeden sedlák, který pocházel z údolí velmi vzdáleného od Lhasy, do svatého města a hnal své osly těžce naložené jačím máslem na trh, aby je tam prodal. Jak se blížil k městu a spatřil potálský palác, zůstal stát jako kdyby mu narostly kořeny a zíral na obrovskou čarovnou budovu, která se před ním vztyčila jako věž. Stál s otevřenými ústy a pomyslil si, že to snad musí být palác vystavěný pro bohy. Dlouho na něj zíral s obdivem. Až ho vlastní důvod proč přišel do Lhasy zase přivedl k vědomí, ke svojí zlosti zjistil že se jeho osli rozutíkali, kde se jen dalo. Rychle cválal za nimi a snažil se je sehnat do stáda. Ale běda: místo desíti, s nimiž vyrazil, jich napočítal pouze devět. Neklidně se rozhlížel a hledal, kde by ztraceného osla našel. Zbytečně. Po chvíli se sedlák uklidnil a konečně zjistil, že zapomněl připočítat toho, na němž jede.

Číňané, kteří v devadesátých letech dokončili nutnou, ale vysoce kontroverzní rekonstrukci Potály, tvrdí, že se na většině oprav podíleli místní tibetští architekti. Omezení počtu lamp na jačí máslo a zavedení elektrické instalace ve snaze udělat budovu turisticky atraktivnější však znepokojuje historiky. Prostory paláce jsou v čínských materiálech definovány jako čínké státní muzeum. Pod palácem čínští dělníci dokončili železniční most, který je součástí železnice vedoucí do Lhasy ze západočínské provincie Čching-chaj མཚོ་སྔོན་ཞིང་ཆེན། 青海 a po trati spojující Tibet s okolním světem od roku 2007 proudí tuny zboží a tisíce lidí. Palác je součástí světového dědictví UNESCO