Cesta bílých oblaků

Lama Anagárika Góvinda

Stáli jsme před trůnem Velkého orákula! Celé to bylo tak naprosto fantastické a překvapivé, že jsme mohli jen zírat na majestátní postavu, která zabírala zlatý trůn a byla oblečena do nádherných brokátů a korunována drahokamy vyloženou zlatou tiárou se třema očima vševidoucího ducha. Zářící zlatý náprsní plát, magické zrcadlo, s vyrytou posvátnou slabikou HRÍ visel z jeho krku. Jako vize jednoho z legendárních starých císařů, mocného vládce zmizelých světů, skvějícího se všemi atributy moci byla postava téměř nadlidské velikosti a zjevu a na chvilku jsme zapochybovali, jestli je to socha či živý obr. V tu chvíli nabíral na síle celý orchestr ragdungů a klarinetů, zatímco hluboké hlasy chóru mnichů prozpěvovaly invokace k mocným ochráncům, zdůrazňujíce svoji recitaci zvonky a damaru. Oblaka vonného dýmu stoupala z různých vykuřovadel a zástup zůstal jako zkamenělý pozorností, oči všech upřené na majestátní postavu na zlatém trůně. Jeho oči byly zavřené; jeho nohy ve velkých obřadních tibetských botách byly pevně zasazeny před ním na zemi.

Avšak najednou jako kdyby jimi proběhl záchvěv, proudící jakoby ze Země, a narůstal na intenzitě, až se jeho nohy mocně roztřásly a jeho tělo, očividně sevřené proudem obrovské síly, šířící se v něm a vyplňující jeho smrtelný rámec, bylo zachváceno křečovitými pohyby. Bylo to, jako by jeho tělo zachvátily temné síly z hlubin země, podsvětní síly, které ovládaly lidstvo před rozbřeskem dějin, a hrozily je roztrhat. Byl to hrozivý pohled, tento souboj mezi lidským tělem a neznámou silou, která se ho zmocňovala, až byl tento smrtelník proměněn na bytost z jiného světa. Dokonce i rysy jeho tváře se úplně změnily a vypadaly, že na sebe vzaly podobu jiné osoby, ne, hrozivého božstva.

A teď jeden ze starších mnichů, mistr protokolu, vystupuje na zvýšenou plošinu a blíží se k trůnu, aby předložil otázky, na které má božstvo odpovědět. Otázky jsou předem napsané na kouskách papíru a pevně složené. Mistr protokolu zamává každým z nich před očima ducha na tiáře orákula, zatímco několik statných mnišských pomocníků drží a podpírá kymácející se tělo orákula. Ale sotva mistr protokolu ustoupil ze stupínku, když tu - jako obr odhodlaný k činu - orákulum vyskakuje, odhazuje své pomocníky s nadlidskou silou stranou a vymrštiv se ze svého trůnu uchopí meč ze sbírky rituálních zbraní u paty plošiny, a jako kdyby bojoval s neviditelným nepřítelem, blýská čepelí s neuvěřitelnou rychlostí a silou na všechny strany. Jeto hrůzostrašné divadlo, které drží všechny jako očarované navzdory strachu, že by meč mohl přistát do davu před trůnem a že by v slepé zuřivosti boje, v bezuzdném tanci ničení uvolněném silami mimo lidskou kontrolu, mohly létat lidské hlavy. Ti nejblíže trůnu ustoupili v hrůze zpátky; avšak dříve, než se cokoli mohlo stát, pět nebo šest mnišských pomocníků - vybraných kvůli své síle - se pokusilo zmocnit se zuřivé postavy orákula, aby ho zatlačili zpátky na trůn. Ten však nevypadal, že by si jich vůbec všiml, a nějakou chvíli si s nimi pohazoval, jako by to byly děti, než se jim přímou vahou vlastních těl podařilo dotlačit bojujícího obra zpátky na jeho trůn, kde se konečně zhroutil, naprosto vyčerpaný, těžce dýchaje, s potem řinoucím se po jeho nepřirozeně napuchlé tváři a s pěnou u úst, vydávající podivné zvuky, jako kdyby se pokoušel mluvit.

Teď mistr protokolu vystupuje dopředu s psací destičkou v ruce. Skloniv se blízko k ústům orákula, zapisuje slova, která se nakonec tvoří na jeho rtech. Když je zapisováno poselství orákula, převažuje poklidné ticho kromě ztlumených hlasů recitujících mnichů v pozadí. Ačkoli zuřivost božstva se zdá být umírněna, jeho síla dosud prostupuje celou chrámovou síň a zaplavuje všechny individuální myšlenky a pocity ve vědomí svou přítomnosti. Jedině naprosté odevzdání se může uspokojit neviditelnou sílu, která dominuje všem myslím a může přetrhnout hypnotickou klatbu, která uchvátila jednoho každého ve shromáždění, a nyní se lidé valí dopředu a vrhají se k nohám orákula, aby vzdali úctu Svatému ochránci zákona a dostali jeho požehnání. My sami můžeme cítit, jak jsme byli vysunuti z našeho vlastního vědomí a zachváceni vzestupem nekontrolovatelné emoce, takže jsme jako ostatní padli orákulu k nohám, zapomenuvše na všechno ostatní kolem sebe kromě skutečnosti síly mimo naše chápání.

Orákulum se pozvolna vzpamatovává. Mniši jej podpírají z obou stran. K jeho rtům je přiložen pohár s čajem a on trošičku usrkává, aby přišel k sobě. Z povzdálí se ozývá mumlání recitujících mnichů. Rytmus bubnů a činelů je pomalý a tichý a vzrušení davu odplynulo. Avšak brzy se rytmus zrychluje, hudba nabývá na hlasitosti, hlasy na naléhavosti a za nějakou chvíli orákulum upadá opět do transu a je posednut dalším ze šesti králů-duchů, jak prozrazuje zbraň, kterou si vybírá, když trans dosahuje vrcholu. Nepamatuji si, kolika transů jsme byli svědky, nebo kolik jich proběhlo, než jsme vešli do chrámu. Vím jenom, že všech šest čhokjongů jeden po druhém posedlo orákulum a že na konci každého transu byl napjat, jako kdyby byl mrtvý, a nakonec musel být v bezvědomí odnesen. Jak může lidské tělo vydržet po celé hodiny hroznou námahu takto vyčerpávajících stavů transu, bylo nad naše chápání.