Jak buddhismus potvrzuje platnost vnímání?

Varela: Já bych tu opravdu moc rád slyšel vysvětlení Jeho Svatosti, jak lze z buddhistického hlediska stanovit, co je platným vnímáním mého palce.

Dalajlama: Jediným kritériem dokazujícím platnost poznávání jsou jeho důsledky. V systému prásangiky máme tři kritéria pro existenci: prvním je souhlas s konvencí, druhým to, že takové poznávání není poškozené nebo odmítnuté platným nebo konvenčním poznáním. Pak existuje ještě třetí kritérium, které se podobá druhému, ale vnáší do hry ostatní prožívání, ostatní zkušenost - to je hledisko jógáčáry. Podle tohoto třetího kritéria potvrzuje existenci předmětu platné poznávání, takže to, co stanovuje, zda něco existuje nebo ne, je subjektivní mysl. Kdyby potvrzení platnosti poznávání naopak záviselo na předmětu, subjektivní prožívání by nemělo příliš velkou autoritu. Proto podle školy jógáčára závisí ověřování tohoto poznávání na nějakém jiném faktoru zvaném apercepce nebo bychom ho mohli nazvat také sebepoznávající uvědomění. Toto sebepoznávající vědomí je tedy faktorem subjektivní mysli, který potvrzuje platnost poznání. Podle názoru stoupenců prásangiky musí jógáčárinové podstupovat takový komplikovaný proces proto, že mají tuto základní teorii něčeho inherentně existujícího, co se nazývá álaja. V důsledku toho musí pátrat po nějakém druhu objektivní esence, jakési poslední autoritě, která opravdu potvrzuje platnost poznání. A protože ji nemůžeme získat ze strany předmětu (který podle jejich názoru neexistuje), musíme je získat ze strany subjektu. Nemůže to ale být původním vnímáním, protože se musí jednat o cosi, co to původní vnímání potvrzuje. Proto museli postulovat toto sebepoznávající uvědomění. Jelikož prásangikové popírají vlastní bytí (v sanskrtu svabháva) jak objektivního, tak subjektivního, říkají, že stejně jako potvrzení platnosti předmětu závisí na subjektivních podmínkách, tak tímtéž způsobem závisejí také subjektivní podmínky ve svém potvrzení platnosti na předmětu. To úzce souvisí s tím, jak potvrzujeme platnost poznávání v našem každodenním životě. Jestliže nějakou věc vnímáme určitým způsobem, tak poměřujeme podle předmětu, zda je naše vnímání správné. Když zjistíme, že předmět je s naším vnímáním v souladu, víme, že naše poznávání je platné. Pro stoupence prásangiky tedy neexistuje nic takového, jako je inherentně platné poznání. Dokonce ani přímé poznání prázdnory (šúnjatá) není platné samo o sobě.

Hayward: Jak je tedy potvzena platnost poznání prázdnoty?

Dalajlama: Když máme zkušenost s prázdnotou, tak podle prásangiky není oním vědomím vnímáno vlastní bytí prázdnoty, ale jen naprostá absence vlastního bytí [ svabháva ]. K prázdnotě přistupujeme skrze negaci vlastního bytí. Poznání, které si přímo uvědomuje prázdnotu [ šúnjatá ], si neuvědomuje její existenci. Rozlišujeme mezi prázdnotou a její existencí. Je jen dodatečným rozpomenutím se, říkáme-li: "Á, nyní si uvědomuji prázdnotu." V tomto okamžiku je existence prázdnoty znovu jen konvenční skutečností. Prázdnota samotná, prostě prázdnota, je skutečností nejzazší. Uvědomění, které vnímá existenci prázdnoty, je již rozpomenutím, nikoli přímým vnímáním. Prázdnota sama je podle oné trojí klasifikace, o které jsem se zmínil dříve, entitou skrytou. Těmi třemi kategoriemi byly:

1. zřejmá
2. mírně skrytá
3. nanejvýš skrytá

Prázdnota je mírně skrytá. Existence prázdnoty se stává evidentní tím, že se jedná o konvenční určení, které nevyžaduje dedukci. Procesy racionálního zdůvodňování, jejichž prostřednictvím dospějeme k závěru, že věcem chybí vlastní bytí, rovněž dokazují, že zkušenost, kterou jsme s nimi měli, je platná. Samo racionální zdůvodňování, které dokazuje prázdnotu jevů, dokazuje také platnost tohoto poznání, protože odpovídá skutečnosti.
Další způsob jeho verifikace spočívá v tom, že se podíváme na výsledky, které přináší přímé poznání prázdnoty - i to je výrazný faktor dokládající jeho platnost. Čili, jaký dopad to má na mysl, pokud jde o naše nečistoty mysli? Přímý náhled prázdnoty by drasticky snižoval stupeň nečistot mysli a také přinášel ohromné schopnosti, které se otevírají pouhou mocí tohoto poznání. Jestliže má někdo nepravé poznání, tzn. myslí si, že se jedná o přímé poznání, ale ve skutečnosti jde o poznání nepravé nebo mnohem povrchnější, než se tento člověk domnívá, tak takový dopad na mysl mít nebude - ani pokud jde o očištění mysli, ani co do zvýšení jejích schopností.
Dále se v prásangice setkáváme s názorem, že je úzká souvislost mezi tím, že jevy existují jako závisle provázané události, a tím, že jsou prázdné, neboli že postrádají vlastní bytí. A tak dalším výsledkem přímého poznání prázdnoty je, že když po této zkušenosti vidíme i jen nepatrné kauzální nebo podmiňující interakce jedné entity s druhou, vede to k velmi pronikavému zjištění či jistotě. Vlivem naší meditační zkušenosti se velice silně zlepšuje náš vhled do každodenních jevů. Když stoupenci prásangiky vysvětlují prázdnotu, pojímají ji jako součást závislého vznikání. Tyto dvě věci od sebe nejsou oddělené. Prázdnota ve skutečnosti znamená něco jako absenci vlastního bytí. Tato neexistence vlastního bytí je ve skutečnosti základem všeho, co se hýbá. Tato nezvratná jistota, že i sebenepatrnější příčina může mít velký dopad na vývoj událostí, je výsledkem této zkušenosti. A tato jistota také potvrzuje autentičnost našeho poznání prázdnoty.