kóan Čao-ču

Jednou spadl Čao-ču do sněhu a volal: "Pomoc! Pomoc!" Přišel mnich a lehl si vedle něho. Čao-ču se zvedl a odešel.

"A to je celý příběh?" zeptal se žák.
"Ano." odpověděl mistr.
"Vždyť ten příběh nedává smysl! Ústřední postava zapadne do sněhu a nemůže se zvednout. Proč? Je to nějaké dítě, stařec nebo mrzák? Udělalo se mu nevolno nebo byl na cestě výmol? Objeví se mnich, a místo aby mu pomohl, aby mu podal pomocnou ruku, lehne si vedle něho. To je ale nepochopitelné, pošetilé, podivné chování! Nemyslíte, Mistře?"
"Přemýšlej," řekl mistr. "Tento příběh je kóan a může ti pomoci na cestě k osvícení."

Žák se pustil do úvah. Dny plynou, ale on stále nemůže přijít věci na kloub. "Například kdyby byl Čao-ču zraněný, jak by ho mohl vyléčit samotný fakt, že si mnich lehl vedle něho? Byl ten mnich nějaký kouzelník? Předpokládejme," uvažoval žák, "že Čao-ču zahlédl nějaký přízrak, třeba draka, byl ochromený strachy a pouhá přítomnost zbožného mnicha mu vrátila odvahu. Proč ale svému zachránci nepoděkoval? Lhostejně si odejde, jako kdyby mnich neexistoval!"

Několik let se žák usilovně snažil a neustále problém přemílal v hlavě. Ptal se sám sebe, proč se mnich osoby ležící ve sněhu na nic nevyptával? Zcela logicky se přece měl zeptat: "Jste zraněný?" Místo toho si také lehne, nijak se nesnaží pomoci, což je opravdu nepatřičné. A Čao-ču se zvedne, vyléčený jako zázrakem! Jako kdyby byly ty dvě osoby zavěšené na kladce, každá na jednom konci. Když si jedna lehne, druhá se zvedne. Dvě loutky v němé, nikdy neobjasněné scénce.

Jednou zrána, když žák opět přemítal nad kóanem, měl vidinu. Spatřil Buddhu Šákjamuniho sedícího na nebeském trůnu, jak v ruce drží lotosový květ a zlehka si s ním pohrává. Pohlédne s úsměvem na žáka, kolem něhož krouží otázky, a nepřestává mezi prsty otáčet lotosovým květem. V té chvíli prošel žák branou bez brány a pochopil kóan, jehož smysl mu po dlouhá léta unikal. Dosáhl osvícení. Poznal pravdu ukrytou v jádru věcí.