Zrcadlo osvětlující královské rodokmeny
Tibetská kronika 14. století Zrcadlo osvětlující královské rodokmeny རྒྱལ་ རབས་ གསལ་ བའི་ མེ་ ལོང zkráceně Zrcadlo králů obsahuje tři kategorie tibetského historického písemnictví:
- ćhödžung neboli pojednání o původu a šíření Buddhova učení
- gjalrab neboli genealogii tibetských králů, mytologických, legendárních i historických
- namthar neboli biografii
Děje v kronice Zrcadlo králů nejsou podávány suchou chronologickou metodou rok po roce, nýbrž proplétány květnatou buddhistickou hagiografií, ve které se mísí realita s imaginací. Dílo má následující kapitoly:
O tom, jak na samém počátku vznikl vesmír, o posloupnosti indických dharmarádžů, o příchodu Učitele Šákjamuniho na svět a šíření svatého učení
Buddhistická mýtická kosmologie a kosmografie tvoří neodmyslitelnou úvodní část téměř všech tradičních tibetských historických kompozic, stejně jako i evoluce lidského rodu v Indii, svaté zemi Buddhova pozemského života a genealogie, z větší části nedoložené, dávných indických králů. Rovněž nesmí nikdy chybět stručná Buddhova "biografie" spojená se začasté značně se rozcházejícími údaji o datech Buddhova života.
O tom, jak byly zhotoveny tři sochy Buddhy Šákjamuniho a o jejich vysvěcení
Následují tři legendy. Legenda o Trojím Buddhově těle (Trikája) nese po formální stránce typické znaky sútrového stylu. Legenda o Šivovi, jednom z nejuctívanějších hinduistických bohů, bohu ničiteli, který se v autorově podání vyslovuje pro nadřazenost buddhismu nad bráhmanismem. A konečně legenda o počátcích styků Indie s Čínou a o uvedení buddhismu do Číny.
O tom, jak se svaté učení rozšířilo do Číny a do Mongolska a jak šly za sebou generace jejich králů
Třetí kapitola poskytuje údaje o panovnických rodech v Číně, Tangutsku a Mongolsku, zakládající se na Červeném debtheru autora Künga Dordžeho z let 1346 - 1363. Toto dílo se nadlouho stalo hlavním pramenem tibetských i mongolských historiků pojednávajících o předmingských genealogických dějinách uvedených tří zemí.
O zrození Vznešeného Avalókitéšvary v lotosu a o prospěchu plynoucím z šestislabičné modlitby
V dalších kapitolách jsou představeny báje a legendy z mýtografie bódhisattvy Avalókitéšvary.
O tom, jak Vznešený Avalókitéšvara poprvé přivedl živé bytosti Sněžné země na cestu ke zralosti a vysvobození
Následující kapitoly toto téma jen dále rozvíjejí, a to na příkladu Avalókitéšvarova odhodlání odebrat se do Tibetu a neúnavně tam pracovat pro dobro všech živých bytostí.
O tom, jak se Avalókitéšvara převtělil v Krále koní a konal skutky pro dobro živých bytotí
Oblíbená legenda indického původu o Avalókitéšvarově emanaci, mytologickém králi koní Baláhovi, zachraňujícím ztroskotavší kupce na ostrově rákšasů Cejlonu.
O původu Tibeťanů z opice a skalní rákšasí
Do téže kategorie Avalókitéšvarovských legend patří i nejznámější a nejpřekládanější pověst o původu Tibeťanů ze spojení opice, do které se vtělil sám Avalókitéšvara, se skalní démonkou rákšasí, již si pozdější tradice ztotožnila s emanací bohyně Táry.
O tom, jak za sebou následovaly první generace tibetských králů
Výčet všech dvacetiosmi z větší části nedoložených mytologických, legendárních či polohistorických generacích prvních tibetských králů, počínaje Ňathi Canpem v šerém tibetském dávnověku až po více méně již historickou postavu krále Lha Thothori Ňänšala ལྷ་ཐོ་ཐོ་རི་གཉན་བཙན་ ve 4. století za něhož se poprvé v Zemi sněhu objevil indický buddhismus a zároveň se rozšířila i znalost medicíny.
O zrození dharmarádži Songcän Gampa ze čtyř paprsků světla vyslaných z těla Vznešeného Avalókity
Mytologické preludium k mnohem rozsáhlejší historio-hagiografii hlavní postavy Zrcadla osvětlujícího královské rodokmeny krále Songcän Gampa སྲོང་བཙན་སྒམ་པོ་. Nábožensko didaktický charakter díla velí buddhistickému autoru zasadit zrození Namri Songcänova syna do širšího rámce legend o mnohostranném blahodárném působení bódhisattvy Avalókitéšvary v barbarské tibetské zemi, souzené mu k obrácení na pravou buddhistickou víru.
O tom, jak ministr Thönmi Sambhota vytvořil podle indického písma tibetskou abecedu a jak král Songcän Gampo vyhlásil zákony založené na desateru cností
Obsahuje zcela konkérní a kulturně-historický velmi cenný materiál, týkající se jednak vytvoření tibetské abecedy, jakožto základu a předpokladu rozvoje vlastní tibetské civilizace a vzdělanosti, jednak vyhlášení světských zákonů, na kterých se v dlouhodobé perspektivě formovala tibetská společnost a její stát. Zásluha na obou těchto epochálních činech je právem připisována králi Songcän Gampovi a celé plejádě jeho schopných ministrů.
O tom, jak byly z Indie a Nepálu přineseny sochy králova ochranného božstva
Pojednání o událostech v životě krále Songcän Gampa, které měly dalekosáhlý kulturní a civilizační význam, totiž o dvou sňatcích, a sice s princeznou Thicün, dcerou nepálského krále Amšuvarmana a s vnučkou císaře Tchaj-cunga (627 - 649).
O pozvání nepálské nevěsty Thicün
Sňatek s princeznou Thicün, dcerou nepálského krále Amšuvarmana.
O pozvání čínské nevěsty Wen-čcheng kung-ču
Sňatek s princeznou Wen-čcheng 文成公主, vnučkou čínského císařského domu.
O úspěšné stavbě chrámů thadul, jangthadul, Thulnang a Ramočhe
V líčení blahodárného přínosu obou králových žen buddhistek, Nepálky a Číňanky, k vytvoření vlastní kulturní identity mladého tibetského státu, pokračuje autor výkladem o stavbě dvou hlavních buddhistických svatyní ve Lhase - Nepálčina Rasa Thulnangu a Číňančina Ramočhe - jakož i série dvanácti chrámů a svatyní přitláčející údy a končetiny naznak ležící démonky rákšasí a sice:
- čtyř chrámů thadul krotících démony na okrajích země (v rámci teritoria Tibetu)
- čtyř chrámů jangthadul krotících démony za okraji země (v zemích s Tibetem sousedících)
- čtyř chrámů rodul přitiskujících démony na čtyřech rozích (uvnitř čtyř tradičních administrativních částí centrálního Tibetu)
Nejvíce místa je věnováno stavbě chrámu Rasa Thulnang (pozdější hlavní lhaský chrám Džókhang) a vztyčení sochy jeho centrálního ochranného božstva, bódhisattvy Avalókitéšvary.
O úspěšném dokončení dvou lhaských chrámů a dalších svatyní thadul a jangthadul a o jejich vysvěcení
Detailní popis interiéru chrámu Thulnang a jeho pamětihodnosti a posléze obřadu jeho vysvěcení.
O všech tibetských poddaných k Dharmě a ukrytí pokladů, aby se jim to stalo zdrojem veškerého užitku a blaha
Po stručné zmínce o dalších čtyřech králových ženách a o narození a brzkém skonu jeho syna a přechodného nástupce Gungsong Gungcäna, následuje často citovaná legenda o misi dvou buddhistických mnichů z Chotanu, a zejména vylíčení toho, jaké poklady a k jakému budoucímu účelu byly uschovány v prostorách Thulnangu.
O tom, jak otec král a obě královny matky zcela dokonali své skutky a vnořili se do nitra samovzniklé sochy jedenáctiobličejového Avalókitéšvary
Vyvrcholením předchozího výkladu, věnovaného královým aktivitám na poli kultury a osvěty, je jakýsi jeho filozoficko-náboženský testament, obsažený v jemu připisovaném díle Odhalení ukrytého pro budoucí. Králův život i život dvou jeho královen buddhistek je pak zakončen jejich rituálním zbožštěním - mystickým pohroužením do jejich ochranných božstev Avalókitéšvary, Bhrkutí a Táry.
Dynastické rody od 7. do 14. století
Poslední kapitola zabírá zhruba třetinu celého díla. Zahrnuje již plně historicky doložené období tibetských dějin od poloviny 6. století do 14. století, tj. do doby vzniku tohoto díla. Obsahuje také souhrnou rekapitulaci čínsko-tibetských vztahů od dob krále Songcän Gampa až po dobu Ralpačänovu a text proslulé čínsko-tibetské úmluvy o míru a hranicích mezi oběma státy z roku 822, pro paměť budoucích věků vyrytý do tří kamenných stél-doringů, vztyčených ve Lhase, Čchang-anu a na společné čínsko-tibetské hranici.
•
Autorem tibetské kroniky je Sönam Gjalcchän བླ་ མ་ དམ་པ་ བསོད་ ནམས་ རྒྱལ་ མཚན 16. května 1312 - 23. července 1375 známější jako Lama Dampa. Tibetská kronika byla dokončená patrně roku 1368 podle třetí kapitoly, ve které se mluví o nástupu Čínské dynastie Ming, k němuž došlo právě v tomto roce. Kolovala nejdříve v opisech a v roce 1478 vyšla poprvé vytištěná. Český překlad kroniky vychází z dergeského vydání (podle lokality Derge v bývalém východním Tibetu, dnešní západní část čínské provincie S’-čchuan) v rozsahu 104 listů. Překladatel Josef Kolmaš si jeho text opsal z xylografického exempláře v knihovně Ústředního národnostního ústavu v Pekingu a svůj opis později porovnal s moderním tiskem tibetské kroniky Zrcadlo králů vydaným v Národnostním nakladatelství v Pekingu v roce 1981 a dále přihlédl k indickému vydání z roku 1973 a ke Kuzněcově moderní transliterované edici lhaského textu z roku 1966.
