Kandžur a Tandžur

Počátkem 14. století došlo v Tibetu k první kodifikaci kanonických textů do dvou sbírek - Kandžuru བཀའ་འགྱུར་ a Tandžuru བསྟན་འགྱུར་. Kandžur i Tandžur představují reprezentativní soubor buddhistických textů, kanonických i polokanonických, tvořících základní a po staletí již neměnný fond tibetské buddhistické literatury.

Tandžur není, jak se někdy mylně soudí, pouhý komentář ke Kandžuru, nýbrž obrovský sborník samostatných prací s náboženskou, okultní, vědeckou, literární i ryze praktickou tematikou. Dělí se do 14 oddílů. Vedle rozsáhlého oddílu textů tantrických (78 svazků) jsou tam dále texty pradžňápáramitové (16 svazků), sútry (10 svazků), texty vinajové (18 svazků), dále soubor literárně cenné džátaky (5 svazků) a konečně rozmanitá díla, jejichž obsahem je gramatika, poetika, historie, astrologie, medicína a farmakologie, řemesla, i překlady některých významných indických literárních děl. Tandžur obsahuje také šástry od velkých ranných mistrů.

Narthangský rukopisný Kandžur z let 1312 - 20, později zrevidovaný učeným historiografem Künga Dordžem (14. stol.) do podoby tzv. Cchalpa Kandžuru, se stal základem všech pozdějších kandžurových vydání. Obdobně tomu bylo i s narthangským Tandžurem, jehož redakce se ujal tehdejší učenec Butön Rinčhendub བུ་སྟོན་རིན་ཆེན་གྲུབ། 1290 - 1364, který z něj odstranil duplicitní texty a u všech textů sjednotil pravopis. Tak vznikl tzv. Žalu Tandžur, představující východisko všech pozdějších tandžurových vydání.

První tištěné vydání tibetského kánonu, zatím jen kandžurové části, pochází z Číny a nechal je zhotovit rumělkovým tiskem mingský císař Jung-Ie v roce 1410. Z pozdější doby jsou známa tato xylografická vydání Kandžuru a Tandžuru, označovaná zpravidla názvy míst či klášterů vlastnících dotyčné dřevěné matrice a lišící se navzájem nejčastěji jen nestejnou velikostí formátu a různým počtem obsažených děl a jejich uspořádáním. Teprve v letech 1730 - 1732 byl Kandžur vydán v samotném Tibetu, v Narthangu.

Pro poslední tisk Kandžuru, stosvazkové lhaské vydání, připravené v roce 1934, bylo zapotřebí 48 267 tiskových desek. V Tibetu bylo zvykem uchovávat tiskové desky v klášterech. Kdo potřeboval určitou knihu, musel si opatřit papír - většinou dovážený z Nepálu nebo Bhútánu a požádat klášter, aby za honorář z matric pořídil otisk.

Ve sbírkách Orientálního ústavu AV ČR se díky Josefu Kolmašovi nachází od roku 1959 Kandžur (103 svazků) a Tandžur (213 svazků) ve vydání kláštera Derge, o celkovém počtu 97 525 listů. Tisk je provedený červenou a černou barvou na bílém papíru o rozměrech potištěné plochy 7,5 x 53 cm. Každá strana folia má sedm řádků. Text doprovází 648 miniaturních ilustrací božstev.