legenda o Mahádévovi a Buddhově zázračné soše

Nedlouho poté, co Buddha vstoupil do nirvány, žil v Magadhsku bráhman hospodář jménem Mahádéva, jenž měl za ženu dákiní moudrosti. Měli tři syny, z nichž starší dva si oblíbili bráhmanismus, kdežto nejmladší horlivě vyznával buddhismus. Protože bráhmanský systém a buddhistický systém nebyly v souladu, vyvolávalo to mezi třemi syny vádu. I zeptala se jich matka: „co se vy tři se ustavičně přete? Je-li vám zima, oblečte si bavlněný šat; máte-li hlad, najezte se vařené rýže!“ Nejmladší syn odpověděl: „My tři sourozenci nejsme zajedno v názoru na systém bráhmanů a buddhistů. Co je lepší, bráhmanismus nebo buddhismus?“ Matka pravila: „Pošlu vás na horu Kailás, kde sídlí bůh Mahádéva, zeptat se tam, který náboženský systém je lepší, zda bráhmanismus nebo buddhismus.“ A potřela synům boty olejem a vyslala je na cestu.

Všichni tři synové v mžiku dorazili na vrchol Kailásu. Tam spatřili krásnou dívku sbírající květy do drahocenného košíku. I zeptali se jí: „Kdo jsi? Nač sbíráš květy?“ Dívka odvětila: „Jsem služebnou bohyně Umadéví. Patnáctého dne v měsíci se sem zázračným způsobem po vzduchu dostavují vznešení arhati, aby byli v našem paláci přítomni náboženské slavnosti. Tyto květy budou před nimi rozhazovány.“

Poté se k dívce přidružili a odebrali se s ní do paláce boha Mahádévy. Protože byl zrovna patnáctý den, byl připraven drahocenný trůn a bylo vidět, jak vznešení arhati díky svým magickým schopnostem přicházejí po obloze a usedají na drahocenný trůn. Tehdy bůh Mahádéva i bohyně Umadéví sypali vůkol květy, zvali arhaty k náboženské slavnosti a přednášeli své prosby. Pak se vznešení arhati opět odebrali na nebesa.

Když se poté tři mládenci tázali Mahádévy, které z obou učení - bráhmanismus či buddhismus - je lepší, Mahádéva odpověděl: „Buddhistický systém je lepší. I já se ho přidržuji ve snaze dosáhnout buddhovství. Odpadlický bráhmanismus poskytuje toliko dočasné štěstí, avšak postrádá prostředky k dosažení toho podstatného - konečné dokonalosti.“

Tři mládenci se tedy rozhodli pro buddhismus a vrátili se do své vlasti. Doma potom matce oznámili: „Všichni tři přijímáme Buddhovo učení.“ Matka pravila: „Je dobře, že jste přijali buddhismus. Teď bude muset každý z vás postavit chrám: nejstarší syn Ma-há-ma-se postaví chrám ve Váránasí, chrám prostředního syna Si-ba-sa-me ať stojí v Džétavaně, a chrám nejmladšího syna Spra-ta-sa-me ať stojí ve Vadžrásaně!“

Oba starší synové učinili, jak jim matka uložila - postavili chrámy a dokončili je jako první. Nejmladší syn zbudoval chrám ve Vadžrásaně. Zvenčí vypadal jako Gandhóla a uvnitř jako chrám. Dovnitř chtěl umístit sochu třicetiletého Bhagavata. Když si k tomu účelu připravil jako materiál santalové dřevo a navezl hromadu jílu, matka mu pravila: „Sochař a ty, synu, vezměte s sebou jídlo a pití a zůstaňte uvnitř chrámu. Dveře zatlučte železnými hřeby a dílo dokončete do tří měsíců a tří dnů!“

Když uplynuly tři měsíce a dva dny, objevila se u chrámu matka a pravila: „Otevři dveře!“ Syn odpověděl: „Uplynuly teprve tři měsíce a dva dny, ještě zbývá jeden den.“ Matka pravila: „I když zbývá jeden den, nemohu si pomoci. Já zítra zemřu, a kromě mne tu není nikoho, kdo Buddhovu podobu spatřil. Nepodívám-li se já, zda si je Buddha podoben či nikoli, nikdo jiný to nedokáže rozlišit. A proto otevři dveře, musím se na něj podívat!“ A tak byly dveře otevřeny. A tu sochař, jenž byl převtělencem, se vytratil jako duha.

Socha třicetiletého Buddhy, zkrášlená typickými znaky velké osobnosti, se vyznačovala neobyčejnými podivuhodnostmi: kdykoli lidé projevovali soše úctu, zapomínali na hlad a žízeň, a jídlo a pití jim museli přinášet jiní; když po skončení klanění vycházeli ven, netroufli si otočit se k soše zády, a vzdalovali se pozpátku; lidé, kteří náhle onemocněli, se uzdravovali už jen při pouhém pohledu do tváře sochy; došlo-li mezi lidmi k vádě a vzplanuli-li velkým hněvem, jejich hněv se při pouhém pohledu do tváře sochy rychle ztišil a rozhněvaní se změnili v lidi s milosrdnou a osvícenou duší.

Druhý den nato se matka, jak byla pravila, odebrala do nirvány. Když se prověřovalo, jaký nedostatek zůstal na soše v důsledku onoho chybějícího jednoho dne, ukázalo se, že u pravé nohy jí chyběl malíček.