Odorik z Pordenone

Františkánský bratr Odorik z Pordenone vstoupil v patnáct letech do řádu Menších bratří, ze kterého po výchově a studiích odešel do jihofrancouzské Provence. Jako poustevník se tam v lese připravoval na dráhu misionáře askezí, posty a rozjímáním. Po návratu byl s dalším misionářem vybrán na misijní cestu do Turkestánu, který byl součástí Mongolské říše potomků Čingischánových. Mongolská říše sahala od Koreje až po Volhu a po Arménii a od Tibetu až po Žluté moře. Na cestě se naučil některé asijské jazyky, jednat s domorodci a vyzkoušel si svoje fyzické schopnosti. Po návratu byl jako znalec Mongolů určen, aby navázal nové styky s Persií a Čínou.

V letech 1316 - 1330 vykonal cestu jako papežův vyslanec na dvůr Velkého chána do tehdy mongolského Pekingu. Vracel se po Hedvábné cestě pravděpodobně oblastmi kolem severního ohybu Žluté řeky རྨ་ཆུ། přes provincie Šen-si 陕西 a Kan-su 甘肃 (jižní část provincie náležela původně k tibetské provincii Amdo ཨ་མདོ།) a odtud kolem jezera Kukunor མཚོ་སྔོན་ v Čching-chaji do dnešního Sin-ťiangu, jižní trasou kolem pouště Taklamakan do Kašgaru a dále přes Pamír, Persii a odtud buď k Černému moři nebo do některého středomořského přístavu. Po cestě nazpátek kolem roku 1326 navštívil zřejmě Tibet. Odorik mu věnuje celou kapitolu a zmiňuje se i o jeho hlavním městě:

Přišel jsem do velikého království jménem Tybet, které hraničí s vlastní Indií. Celé toto království Tybet patří pod svrchovanost Velkého Chána a jest v něm větší množství chleba a vína než kdekoliv na světě. Lid oné země žije ve stanech udělaných z černé plsti. Ale hlavní a královské město jest celé postaveno ze zdí černých a bílých a všechny jeho ulice jsou dlážděné. V tomto městě se nikdo neodváží prolíti krev člověka ani zvířete.

Je tímto městem však skutečně Lhasa, jak se často soudí? Na rozdíl od jiných měst, které projížděl, jí nejmenuje. Je dokonce možné, že zapsal jenom něčí vyprávění. Ve svém rukopisu Odorikova cestopisu totiž uvádí: svědčím a svědectví vydávám, že všechno, co zde výše psáno, buď na vlastní oči jsem viděl, nebo od lidí víry hodných slyšel; věrohodnost toho, co jsem sám neviděl, dotvrzena jest tím, že v oněch krajích obecně se to vypravuje. Většina vědců se dnes shoduje, že Odorikův Tibet ležel pravděpodobně severněji od území, které tímto jménem dnes označujeme. V mongolské době území Tibetu zahrnovalo i části dnešních čínských provincií Čching-chaj, Kan-su a S’-čchuan a Odorik zřejmě převzal oficiální topografickou terminologii tehdejšího Mongolska. To by nás nemělo překvapit, uvědomíme-li si, že hranice Tibetu se nejednou výrazně posunuly.

Oblast provincií Čching-chaj a Kan-su se v čínských psaných pramenech přibližně od 9. století nazývala střídavě Si-fan nebo Tchu-po podle čínského jména místních tibetských kmenů (Tchu-po byl středověký čínský ekvivalent tibetského Bö (Tibet) pocházející z turkického Töbäd). Jako Tibet se označovala oblast kolem jezera Kukunor. Za dynastie Jüan a následující dynastie Ming se území Tibetu oficiálně označovalo jako Wu-s' Cang Na-li su-ku-lu-sun tedy názvem převzatým z tibetštiny. Wu-s' Cang (tib. Ü Cang) označovalo vlastní Tibet. Oblast Na-li su-ku-lu-sun (tib. Ngari korsum) zahrnovala přibližně dnešní Ngari v západním Tibetu.

V závěru svého vyprávění se Odorik z Pordenone jednou, za to drtivou větou postavil proti milovanému snu západního křesťanstva: proti zprávám o Knězi Janovi. Kněz Jan Presbyter Johannes byl od 12. století nadějí papežů. Věřilo se totiž, že to je mocný a křesťanský asijský panovník. Papež Alexander III. ho považoval za krále indického, poražení křižáci se utěšovali, že armáda kněze Jana jim přijde na pomoc. Papež Innocenc IV. k němu poslal šestnáctičlenné poselstvo. Poslové hledali kněze Jana a našli u Kaspického moře mongolského generála, a to špatně naloženého. Jmenoval se Baichu, byl to Džingischánův vnuk (žádný Jan) a byl rozhořčen tím, že papež neznal správně jméno Velkého Chána. Říše Kněze Jana měla být tam, kde byla říše Karaitů - v nynější čínské provincii Šen-si 陕西 , kudy se Odorik vracel.

Přišel jsem do země kněze Jana, o které ani setina není pravda z toho, co se o ní za jisté tvrdí.

~ Odorik z Pordenone

Odorikova etnická příslušnost je předmětem spekulací. Někteří rakouští autoři ho považují za Rakušana, slovinští autoři za Slovince. Odorikův cestopis byl psán latinsky, ale brzy vznikly i překlady do francouzštiny, němčiny a italštiny. Ve své době byl přinejmenším stejně oblíbený, jako dílo sepsané cestovatelem Marko Polo. Podle některých badatelů však Odorik nebyl ani hluboce vázán na své kněžské povolání, ani nic jiného, jak se zdá, kromě cestování a zažívání podivných příhod, jež ho v životě potkávaly.

V září 2018 Prahu navštívila delegace civilních a církevních představitelů města Pordenone, která přivezla relikvii blahoslaveného Odorika k uložení ve františkánském klášteře Panny Marie Sněžné.