Mongolsko

V Mongolsku nyní buddhismus vyznává asi 50%. Mongolsko mělo první kontakty s buddhismem již ve 4. století před n. l. Kolem 13. století byli coby misionáři u dvora i učitelé školy Ňingmapa, s nimiž chán rád diskutoval a nechával je soutěžit se šamany v magii. Buddhistické sekty a rody v roztříštěném Tibetu přitom soupeřili o hegemonii, a přízeň vladaře slibovala privilegia. Tak byla mezi Chubilajem a lamou Phagpou, synovcem Sakja-pandity, uzavřena úmluva o rozdělení rolí podobně jako mezi králi a papeži: panovník bude pokorným mecenášem církve, která mu zajistí přízeň bohů a úctu u poddaných. I když se buddhismus školy Sakjapa tehdy ujal jen u dvora (a měl tam konkurenci v černé víře), byl to první krok k rozsáhlému vstupu buddhismu do mongolské kultury.

Roku 1577 se jeden z posledních mocných aristokratů středního Mongolska, tümetský kníže Altan, sešel v jižním Mongolsku s Tibeťanem Sönam Gjamcchem, třetím představitelem později mocné školy Gelugpa. Protože čínský císař tehdy stranil jiné škole, Kagjüpa, byla vzájemná podpora opět výhodná - pro stále slavný, leč oslabený mongolský stát i ctižádostivé mnichy. Tibeťan byl Altanchanem prohlášen za převtělení bódhisattvy Avalókitéšvary s titulem dalajlama, a za jeho další, tedy čtvrté vtělení byl označen dokonce Mongol, Altanchanův vnuk. Nová víra, mezi mongoly známá podle obřadních čepic jako "žlutá", měla sjednotit politickou vůli knížat. Pastevci byli postupně získáváni alegorickými legendami a rituály, které umně vstřebaly sibiřské šamanské praktiky i symboliku místní černé víry, ovlivněné původním mithraismem i jeho tibetskou odnoží, bönismem. Do nižších stupňů panteonu tibetských buddhistických božstev pronikli pod novými tibetskými jmény lokální "pohanští" páni míst a osobní ochránci, jiní, než při synkrezi buddhismu s místními kulty ve vlastním Tibetu. Architektonický projev neopakovatelně smísil prvky mongolské jurty, tibetského horského chrámu a později i čínské palácové svatyně. Lidové vzory pronikly do chrámové výzdoby a knižní grafiky, i přes kanonická omezení vznikla svébytná malířská a sochařská škola. Mongolskému prostředí se také přizpůsobila klášterní medicína a farmacie.

Další severomongolský kníže Abtaj odcestoval do Tibetu, roku 1586 odtud přivezl dalajlamovo požehnání a gigantické sochy pro první buddhistický klášter v Mongolsku a přizval učence Táranáthu Künga Ňingpa. Církevní metropole v údolí, kde s dříve prostíralo sídelní město chánů, klášter Gurvan dzú proslul časem pod jménem nejslavnější z velkých soch Erdení Dzú. Po smrti Táranáthy bylo Mongolům dovoleno hledat si mezi sebou dalšího představitele své církve, džebzundambu. Roku 1650 byl 1. džebzundambou jmenován patnáctiletý aristokrat Luvsandambildžancan, Mongoly zvaný Dzanabazar nebo Öndörgegén. Založil sochařskou dílnu, neboť byl sám nadaným umělcem, roku 1686 sestavil pro transkripci tibetštiny a sanskrtu ozdobné písmo sojombo a jeho aktivita povznesla mongolskou vzdělanost i umění k nebývalému rozkvětu.