školy tibetského buddhismu

V tibetském buddhismu se rozlišují čtyři hlavní školy:

Ňingmapa

Ňingmapa རྙིང་མ་ sahá svými kořeny k Padmasambhovi a Vimalamitrovi བི་མ་ལ་མི་ཏྲ། v 8. století a prošla ohněm bönistického pronásledování. Někdy se nazývá školou červených čepic kvůli červené barvě obřadní pokrývky hlavy. Její učení představuje směsici nauk všech tří hlavních proudů indického buddhismu, rozlišují se v něm tři linie podání:

1. Vzdálená linie - historická, stavějící na průběžném předávání duchovních nauk z generace na generaci
2. Blízká linie - přímá nebo také termová využívající termy, které byly teprve po staletích objevovány, aby mohly být nově interpretovány
3. Hluboká linie - vizionářská, zdůrazňující duchovní komunikaci s učiteli předchozích generací prostřednictvím zjevení

Učení se dá také rozdělit na vozidla. Jejich vrcholem je deváté vozidlo Velké dokonalosti. Do Tibetu toto učení uvedli Padmasambhava a Vimalamitra a v pozdějších dobách je dále rozpracovali mistři Longčhenpa ཀློང་ཆེན་པ་ a Džigme Lingpa. Nižší vozidla jsou praktikovány skrze mysl, zatímco Velká dokonalost je výjimečná tím, že se na duchovní stezce využívá také nejniternější vědomí. Škola Ňingmapa měla rovněž významný podíl na vzniku hnutí rime v tibetském buddhismu, které se rozvinulo ve východním Tibetu. K hlavním střediskům Ňingmapy se počítají kláštery Samjä བསམ་ཡས་་ z 8. století, Dorje Drak རྡོ་རྗེ་བྲག་དགོན་པ། ze 15. století, Katok ཀཿ་ཐོག་རྡོ་རྗེ་གདན་ z 12. století nebo Tharpaling ze 14. století v Bhútánu.

Kadampa

Kadampa བཀའ་གདམས་པ་ byla vytvořená na základě Atíšovy ཇོ་བོ་རྗེ་དཔལ་ལྡན་ཨ་ཏི་ཤ།; reformy jeho žákem, což byl Dromtön Gjalwä Džungnä འབྲོམ་སྟོན་པ་རྒྱལ་བའི་འབྱུང་གནས་, zakladatel kláštera Radeng severně od Lhasy. Po předchozím úpadku buddhismu v Tibetu v 9. a 10. století spatřovala škola své hlavní poslání ve správném výkladu Dharmy. Učení a tradice Kadampy se sice jako samostatná škola neuchovaly, ale byly vstřebány do Congkhapovy ཙོང་ཁ་པ། školy Gelugpa, považující se za její dědičku. K čelným mistrům Kadampy se počítají Langri Thangpa a Ješe Dordže, autoři autoritativních děl o praxi lodžong k dosahování bódhičitty.

Kagjüpa

Kagjüpa ཀརྨ་བཀའ་བརྒྱུད་ sahá až do 9. století, doby plného rozkvětu tantrického buddhismu. Prvním učitelem této linie byl Tilopa ཏི་ལོ་པ་ (Skt. Tilopadā), slavný jógin a mahásiddha. Tilopa obdržel odkaz od indických mistrů – Nágardžuny, Ngagpopy, Lawapy a dákině Kalpa Zangmo, a odevzdal vzácné nauky svému žákovi Náropovi, který předtím byl rektorem univerzity Nálanda v Indii. První Tibeťan, který dostal tyto nauky, byl Marpa. První mnich ve škole Kagjü Gampopa sloučil učení Kadampy a Kagjüpy tak jako se slévají dva proudy, čímž inicioval vznik řady dalších podškol Kagjüpy, jako byly:

• Barom Kagjü
• Karma Kagjü
• Cchalpa Kagjü
• Phagdu Kagjü

Z těch se vyvinulo osm dalších škol:

• Digung Kagjü
• Taglung Kagjü
• Dugpa Kagjü
• Jelpa Kagjü
• Jamzang Kagjü
• Šugseb Kagjü
• Marpa Kagjü
• Trophu Kagjü

Pro všechny odnože Kagjüpy je příznačný důraz kladený na přímé předávání z učitele na žáka. Hlavním učením školy Kagjü je mahámudra. Škola Kagjü má Šest nauk Náropy ནཱ་རོ་ཆོས་དྲུག་ sestavených mahásidhou Náropou. Jsou to:

1. jóga tummo - vnitřního tepla
2. jóga májického či iluzorního těla
3. jóga snu
4. jóga jasného světla
5. jóga barda
6. jóga přenosu vědomí

Škola Kagjü také přebrala v 11. století od jogínky Mačig Labdrön མ་ཅིག་ལབ་སྒྲོན་ praxi odříznutí ega čili čö pro odstraňování vnějších i vnitřních překážek.

Ve škole Karma Kagjü se poprvé v tibetském buddhismu vytvořila tradice vybírání nejvyšších představených řádu formou převtělování. Hlavním sídlem karmapů, tj. nejvyšších duchovních představitelů školy Karma Kagjü, byl až donedávna jejich mateřský klášter Cchurpu v Tölungském údolí západně od Lhasy.

Sakjapa

Sakjapa ས་སྐྱ་ odvozující svůj název od kláštera Sakja se věnuje především tradování vadžrajánového učení, známého pod názvem lamdä a systematizaci tantrických nauk.

Gelugpa

Gelugpa དགེ་ལུགས་ vznikla ve 14. století, a převzala od Karma Kagjü důležitou instituci regulování následnictví v čele řádu na principu reinkarnace. Tak se pokračovateli Congkhapova díla stali dalajlama a pančenlama. Původně měli v sektě postavení pouze nejvyšších představených klášterů Tašilhunpo, respektive Dapung. Teprve s nástupem pátého dalajlamy, jenž se s pomocí mongolského vůdce Gušri chana a následně i mandžuského dvora v Pekingu chopil rovněž světské moci v Tibetu, získali dalajlamové, považovaní za emanaci bódhisattvy Avalókitešvary větší moc světskou, zatímco pančenlamům, pokládaným za emanaci buddhy Amitábhy, zůstala symbolická větší moc duchovní. Gelugpa přikládá prvořadý význam důkladnému studiu madhjamakové filozofie, striktnímu dodržování mnišských pravidel a meditační praxi zaměřené k dosahování bódhičitty a k nahlížení všech jevů jako prázdnoty.