Bön

Bön zřejmě pochází z íránské oblasti střední Asie na západ od Tibetu a v domácích tibetských zvycích zapustil hluboké kořeny. Výrazy Bö jak Tibeťané nazývají Tibet a Bön mohou pocházet ze stejného, dosud neobjasněného etymologického základu. Čtyři posvátné hory z legendárních časů dávných králů - Jarlha Šampo (6 594 m) na jižním konci údolí Jarlung, Nödžin Gangzang (7 223 m) mezi jezerem Jamdok ཡར་འབྲོག་གཡུ་མཚོ་ (Yamdrok Co) a městem Gjance རྒྱལ་རྩེ་, Kula Gangri (7 558 m) na hranicích dnešního Bhútánu a Ňänčhen Thanglha (7 162 m) na severu přibližně vymezují tehdejší osídlení tibetských kmenů vyznávajících bön. Ranné bönistické texty byly napsány v jazyce království Žangžung.

Hlavní bōnské písemné památky jsou rozděleny na čtvery dveře a pět pokladů. Základem bönismu je tibetský šamanismus ovlivněný čínským taoismem. Bön byl pravděpodobně jediným náboženstvím Tibeťanů od dob předhistorických až do 7. století, kdy začal ustupovat buddhismu.

Předtím, než se buddhismus rozšířil do Tibetu, byl uveden do sousedních oblastí, které navštěvovaly karavany cestující po střední Asii. Velká část střední Asie byla kdysi buddhistická, proto je přijatelná doměnka, že jedna z forem buddhismu se mohla objevit v západním Tibetu ještě před příchodem různých mistrů a panditů do středních provincií. Po svém zavedení mohl do sebe vstřebat prvky místního lidového náboženství, případně se přetvořit v osobitý systém obsahující rysy středoasijského buddhismu i tibetského lidového náboženství.

V raném královském období byli bönští kněží těsně spjatí se státním kultem a k jejich povinnostem patřilo provádět obřady za blaho země, hlídat jí před zlem, ochraňovat krále a zajišťovat podporu duchů vojenským tažením. S buddhismem bön zpočátku koexistoval, ale za vlády krále Thisong Decäna už byli bönští kněží vykázáni do odlehlých pohraničních krajů. V současné době stále vyznává Bön asi desetina obyvatel tibetské národnosti. Podle bönistických pramenů bylo asi od 10. století mnoho textů skryto v reakci na buddhistické pronásledování v chrámech, do země nebo byly zazděné v jeskyních, aby se dochovaly až do doby, kdy je bude možné opět šířit.

Bönisté používají stejně jako buddhisté modlící mlýnky a konají poutě na svatá místa, která obcházejí. Na rozdíl od buddhistů obcházejí bönisté svatá místa proti směru hodinových ručiček a také modící mlýnky otáčejí tímto směrem. Bönističtí mniši se odívají do černých hábitů - tento zvyk zřejmě převzali od čínských buddhistů, kteří oblékali ve starých dobách černý šat (odtud pochází starotibetský název pro Čínu Gjanag).

Bönisté dělí své učení na devět vozů a ty jsou rozděleny na dvě skupiny:

• prvním čtyřem vozům říkají příčinné
• dalším pěti výsledné

První vůz se věnuje vytváření soch potřebných pro věštecké rituály, druhý vůz souvisí s exorcismem, třetí vůz se zabývá tím, jak čelit vlivu démonských bytostí, čtvrtý vůz popisuje péči o živé i zemřelé, chrání životní sílu žijících bytostí a přivádí zpět mrtvé, celkově první čtyři vozy obsahují praktiky tibetského lidového náboženství. Pátý a šestý vůz se týkají asketických praktik laiků a obyvatel klášterů a svastikového bönu. Sedmý vůz obsahuje praktiky bílého písmene A, soustřeďuje se na tajné mantry a tantrické meditace. Do osmého vozu patří sexuální jógy. Devátý vůz obsahuje učení bönismu o Velké sféře odpovídající v tibetském buddhismu učení školy Ňingma.

Vlastní rigpa je základem všeho.
Cesta je přirozeně dokonalá, překračující úsilí a pokrok.
Plod je přirozeně dokonalý ve svém vlastním stavu.
Z hlediska pravého významu není třeba udržovat žádný náhled.
Z hlediska pravého významu není o čem meditovat.
Z hlediska skutečného významu není třeba osvojit si žádné jednání.
Příkladem mysli je prostor.
Charakteristickým znakem mysli je přirozenost mysli.
Významem mysli je konečná podstata jevů.

~ Šenrab Miwoče

V bönských textech o Velké dokonalosti je svět emanací zářivé mysli. Všechny vnímané jevy jsou její iluzorní projekcí, jejich existence je v samotné této mysli. Mysl je zase součástí prvopočáteční podstaty veškeré reality zvané bönská přirozenost. Ta existuje v podobě světla mnoha barev a prostupuje veškerou skutečnost, která je pouze jejím projevem. Mysl je původně čirá entita shodná s bönskou přirozeností, vším prostupující realita, kterou mohou vnímat jedině ti, kteří se zbavili náhodných negativních emocí a realizovali zářivou vnitřní sílu mysli. Ti, kdo dosáhnou probuzení, transformují sebe sama v pestrobarevné světlo v podobě duhového těla, načež se jejich fyzická forma rozplyne a nezůstane po ní nic. Jak cyklická existence, tak nirvána jsou mysl a jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že ti, kdo dosáhli nirvány, zlikvidovali iluzorní negativní emoce, takže se jejich proud poznávání manifestuje jako jasné světlo, kdežto bytosti polapené v koloběhu životů nepoznaly zářivou přirozenost mysli, a proto je nadále trýzní iluzorní výtvory.

Bönský kánon tvoří asi třista svazků, jež byl kolem poloviny 19. století vyryty do dřevěných bloků a uloženy v Thoču ve východním Tibetu. Kopie kánonu byly tištěny až do padesátých let dvacátého století, během kulturní revoluce byly ale bloky zničeny. Nelze vyloučit, že byly ukryté v Tibetu nebo odnesené do Indie. Známé jsou také životopisy některých bönističkých praktikujících.