smrt

Je naprosto jisté, že zemřeme, a je nejisté, kdy a jak zemřeme. Jedinou naší jistotou je tedy nejistota hodiny naší smrti a tu užíváme jako výmluvu, abychom mohli odložit přímé pohlédnutí smrti do tváře. Jsme jako děti, které si při hře na schovávanou zakrývají oči a myslí si, že je nikdo nevidí. Dokonce i Buddha Šákjamuni zemřel. Jeho smrt byla poučením, aby otřásl naivními, netečnými a samolibými a aby nám otevřel oči k pravdě, že všechno je nestálé a smrt je nedílnou součástí života. Když se Buddha blížil smrti, řekl:

Ze všech stop, je ta slonova největší.
Ze všech bdělých meditací, je ta o smrti nejvyšší.

~ Buddha Šákjamuni

Nejdůležitější věcí v okamžiku smrti je stav naší mysli. Zemře-li někdo v kladném rozpoložení, navzdory tomu, že jeho karma je záporná, může vylepšit své příští zrození. Poslední myšlenka či emoce, kterou máme před smrtí, má výjimečně mocný účinek na naši bezprostřední budoucnost. Kdesi hluboko v sobě víme, že se přímému setkání se smrtí nemůžeme vyhýbat navždy. Víme to, co vyjádřil Milaräpa:

Ta věc zvaná mrtvola,
ze které máme takovou hrůzu,
žije v této chvíli zde s námi.

~ Milaräpa

Jednou potkal Buddha Šákjamuni čtyři statné muže, kteří se pokoušeli pohnout obrovským balvanem. Jediným pohybem chodidla Buddha lehce vymrštil tento mohutný kus skály do vzduchu, kde se kámen rozpadl na kusy. Muži byli ohromeni a ptali se Buddhy, jak získal takovou zázračnou sílu, a on odvětil, že nashromážděním zásluh. Zeptali se ho, zda může být někdo ještě silnější než on. Buddha řekl "Ano, smrt. Kvůli smrti budu muset opustit i toto tělo obdařené tolika znaky dokonalosti".

To, co z nás po smrti zbude,
je naše mysl, naše vidění věcí, a veškerá
důvěra, zkušenosti a realizace,
jichž jsme dosáhli v proudu bytí

~ Gendün Rinpočhe

V souvislosti se smrtí existuje v tibetštině slovo delog. Používá se k označení člověka, který je schopen vědomě překročit práh smrti. Po dobu několika dní setrvává ve stavu bez jakékoli vnější známky života, aby se o své zážitky mohl podělit s ostatními.

Víte-li, že jste již po smrti, a jste-li praktikující, kteří za život přijali mnoho nauk a předání, nyní si je vybavíte a pokusíte se být v tomto poznání.

~ Namkhai Norbu Rinpočhe

Když se v okamžiku smrti jasné světlo vyjeví obyčejnému člověku, objeví se prázdnota. Tento člověk si ji však neuvědomí. Když totiž zemře jakákoliv bytost, i brouk, zmizí hrubá dualistická podoba. Není to tak, že se rozpustí zdání inherentní existence či konvenční vjemy - zmizí totiž jen hrubší konvenční vjemy. V okamžiku jasného světla smrti se vynoří prázdnota, pokud však umírající není vysoce pokročilým jogínem, nedokáže si ji uvědomit, neobjevuje se totiž kvůli eliminaci inherentní existence. Když však mysl rozpozná sama sebe a stane se to u osoby, která si prázdnotu uvědomila, dualistická podoba se vytratí - není tedy pochyb, že tato mysl a prázdnota jsou jednou nerozlišitelnou entitou; proto dojde k úplnému zániku dualistické podoby v prázdnotě.

Co se stane jestliže nedosáhneme buddhovství? Pak budeme dále existovat v jedné ze šesti oblastí. Gampopa řekl, že naše nynější vnímání čili iluze je stav samsáry. V přítomném okamžiku se prožíváme jako lidské bytosti. Iluze pokračuje prostřednictvím formy a znovuzrození. Pro udržování naší iluze jsou potřebné dva faktory:

1. forma čili osobnost
2. znovuzrození

Když zemřeme, naše mysl či vědomí opustí vnímanou lidskou podobu. Současně naše vnímání, lidské vnímání, zaniká. Potom na základě svých minulých sklonů, minulé karmy, získáme jiný typ vnímání. Pokud bychom se měli narodit jako lidská bytost, získali bychom opět lidské vnímání. Pokud bychom ěmli jít do jiné oblasti, získali bychom odpovídající vnímání.

Když se v okamžiku smrti jasné světlo vyjeví obyčejnému člověku, objeví se prázdnota. Tento člověk si ji však neuvědomí. Když totiž zemře jakákoliv bytost, i brouk, zmizí hrubá dualistická podoba. Není to tak, že se rozpustí zdání inherentní existence či konvenční vjemy - zmizí totiž jen hrubší konvenční vjemy. V okamžiku jasného světla smrti se vynoří prázdnota, pokud však umírající není vysoce pokročilým jogínem, nedokáže si ji uvědomit, neobjevuje se totiž kvůli eliminaci inherentní existence. Když však mysl rozpozná sama sebe a stane se to u osoby, která si prázdnotu uvědomila, dualistická podoba se vytratí - není tedy pochyb, že tato mysl a prázdnota jsou jednou nerozlišitelnou entitou; proto dojde k úplnému zániku dualistické podoby v prázdnotě.

Samotný prožitek smrti je velmi důležitý. Je to chvíle, kdy člověk může dojít k nejhlubšímu a nejužitečnějšímu poznání. Z tohoto důvodu mnoho duchovních mistrů během meditování opouští svou pozemskou existenci, tj. umírají. V takovém případě se často stává, že jejich tělo nezačne podléhat rozkladu ještě dlouho poté, co jsou již klinicky mrtví.