meditace anattá

Primitivní člověk se ztotožňuje se svým tělem; civilizovaný člověk vidí, jak duševní funkce překonávají tělesné a do jaké míry je ovládají, a začne považovat za své pravé já své city, svou schopnost vnímat, jiné duševní funkce nebo myšlení, někdy nazývané kolektivním označením "vědomí". To se jevilo všem jako uspokojující, dokud nepřišli někteří mystici a filozofové s domněnkou nebo přesvědčením, že opravdové já není totožné ani s tělem ani s duší člověka, nýbrž prostupuje celý vesmír čili je transcendentní, tj. je mimo dosah našeho myšlení, ale je možno si je uvědomit v transu nebo po smrti, kdy se člověk může spojit s tímto transcendentním já, duší či duchem, svým pravým já.

V Buddhově době byla známa všechna tato pojetí; všechna je prostudoval, ověřil a pak zavrhl a všechny spekulace o já překonal tím, že dosáhl dokonalého probuzení. Protože Buddha Šákjamuni zjistil, že všechny spekulace jenom dodávají nové palivo toužení, jež vede k novým zrodům, a že víra v božské já nevede k dokonalému osvobození od veškeré strasti, jeho Dharma položila důraz na rozjímání o „ne-já“ (Páli: anattá) (Skt. anátman), to jest o anattě. Žák, který se věnuje nacvičování vhledu do nejvyšší pravdy o ne-já, rozjímá napřed o skutečnosti, že jeho tělo a mysl jsou nestálé a jsou zdrojem strasti, neuspokojují a nezaslouží si, abychom na nich lpěli, a potom se cvičí ve vhledu do anatty:

oko ani všechny viditelné a hmotné předměty nejsou já
ucho ani všechny zvuky nejsou já
nos ani všechny pachy nejsou já
jazyk ani všechny chutě nejsou já
citlivé tělo ani všechny doteky nejsou já
mysl ani předměty myšlení nejsou já

Když se takto zamyslil nad šesti vnějšími základy či zdroji vědomí jako o něčem, co není já, ale co neustále vzniká a zaniká, pochopí podmíněný vznik vědomí a vidí své tělo a "duši" či "ducha" jako neosobní procesy, které si nezaslouží, aby na nich člověk lpěl a toužil po nich. Vidí, jak poznávání zrakových objektů vzniká v závislosti na smyslových orgánech a vnějších podnětech. Potom rozjímá o původu poznávání zvuků, chutí, pachů, tělesných vjemů a pak vědomí mysli, svého vnitřního smyslu.

Tak vidí své vlastní já jako dynamický proces vznikání a ustávání řady dojmů, pocitů, vjemů, emocí, volních aktů a postřehů se všemi ostatními duševními formacemi a mentálními faktory, kterým souhrnně říkáme "vědomí" nebo "myšlení" a jež průměrný člověk nazývá svou duší. Provede-li toto rozjímání se soustředěnou myslí, může dosáhnout žádoucího výsledku, totiž že oslabí svůj klam o já uvnitř i venku, takže klamná představa "vyššího" nebo "univerzálního já" se postupně rozplyne, a žák si uvědomí všechny jevy jako neosobní procesy, nikoli samostatné podstaty, nýbrž kauzálně vznikající jevy, jako anattu, ne-já. Když si uvědomíme anattu, znamená to osvobození od všeho klamu a veškerého toužení, a to je blaho nirvány.

meditace vnímání pomíjivosti pěti skupin existence

Vnímání pomíjivosti, tedy aničča-saňňá je definováno jako meditace vnímání pomíjivosti pěti skupin existence:

I kdyby někdo hledal se srdcem plným důvěry útočiště v Buddhovi, v jeho učení a ve společenství mnichů nebo by se srdcem plným důvěry jednal podle etických pravidel nebo rozvíjel mysl plnou láskyplnosti, přesto by bylo ještě mnohem záslužnějsí, kdyby rozvíjel vnímání pomíjvosti, byť by to bylo jen na okamžik.