Thajsko

Thajské království, zkráceně Thajsko, obývají čtyři skupiny buddhistů: bhikšu, bhikšuni, upásaka, upásiká. V Thajsku se po staletí buddhismus mísil s domorodou animistickou vírou a s učením bráhmánských kněží. Po celé zemi je rozeseto více než 30 000 chrámů. Tradice vyžaduje, aby každý chlapec vstoupil do kláštera na dobu nejméně sedmi dní, ale může zůstat i šest měsíců. Thajsko obývají také tři různé skupiny žen - laiků, které žijí jako mnišky, řídící se osmi předpisy. Celkem je zde buddhistů asi 94%. Mniši jsou známi jako Pchra, a rozdělují se podle tradice vysvěcení a praxe. Jsou zde čtyři skupiny mnichů théravády. Nejpočetnější je škola Mahánikai (Mahánikája), které patří většina watů v Thajsku. Představuje starou thajskou tradici vysvěcování, pocházející původně ze Srí Lanky.

Kvůli barmské invazi a zpustošení říše Ajuthja ( 1767 ) bylo vysvěceno mnoho nevhodných osob, nebo jim byl udělen titul bhikšu. To vedlo k velkému úpadku v učení a praxi, jak Dharmy, tak Vinaji. Dosáhla tak nízké úrovně, že civilní úředníci byli zplnomocněni k tomu, aby zbili mnicha, který porušil předpisy disciplíny. Tento stav převládal až do třetího pokolení nynější dynastie, kdy díky velkému úsilí krále byla skrze jeho edikty reformována a řádně ustanovena Sangha.

Thajsko a rozvoj Dharmy

Ve výše zmíněném třetím pokolení princ Mongkut, jenž byl podle tradice dočasně vysvěcen na "období Dešťů" zjistil, že není schopen dosáhnout úspěchu v meditacích, kterým se zpočátku oddal, a začal uvažovat o tom, že praxe, řízení a vyučování byly vzdáleny od původních ideálů Gotamy Buddhy. Zpočátku uvažoval o návratu k laickému životu, sklíčen neutěšeným stavem Sanghy. V této době se setkal se starým mnichem tradice Mon, který na něj učinil silný dojem tím, jak přísně dodržoval disciplínu a jak byl vzdělaným v učení Dharmy. Princ Mongkut se nechal znovu vysvětit, tentokrát v tradici Mon, a stal se znalcem jazyka páli (čili magadhi). Nařízením svého nevlastního bratra, krále Ramy III., byl jmenován opatem nového kláštera. Na základě pochopení principů a zásad vyložených ve starých textech, se obklopil těmi bhikšui, kteří ctili jeho upřímnost, poctivost a jeho vztah k původnímu Buddhovu učení. Společně se pak snažili o populární vysvětlení Dharmy v thajském jazyce, aby to bylo srozumitelné obyčejným lidem. Tato skupina, která měla odlišný způsob vysvěcení, se později stala známou jako Thammajut-nikai (Dharmajuttika-nikája). Posléze se Mahanikai vlastním úsilím očistila a zbavila se bezvýznamných praktik. Je pravda, že ve většině chrámů linie Thammajut stále ještě přikládají velký význam a pozornost i těm nejmenším detailům v tréninku bhikšua, zatímco v případě Mahanikai již tomu tak není.

dnešní Thajsko

Dnešní Thajsko obývají mniši linie Mahanikai v poměru 37:1 k bhikšuům Thammajut. Většinou není možné rozeznat tyto skupiny od sebe podle oblečení, pouze v těch thajských chrámech, které tíhnou ke starším tradicím (stará Mahanikai) se svrchní róba obléká jiným způsobem. Mezi bhikšui těchto dvou hlavních skupin (stejně tak mezi ostatními) vládne harmonie a při každé příležitosti zvou jedni druhé k oslavám. Většina laiků není nijak připoutána jen k určité skupině, proto by se nehodilo hovořit o nich jako o sektách. Rozdíly v přísnosti (v přístupu) k praxi jsou zcela záležitostí bhikšuů samotných.

Thajské buddhistické praxe

Dalším bodem k pochopení thajské buddhistické praxe je parijat a patibat. První znamená důkladné učení a je charakteristické pro praxi mnichů, žijících ve městech. Ti se učí Dharmu (často jako novicové) nejprve v thajštině a pak, po složení tří zkoušek, se ji začnou učit v páli. Jejich denní rutina vypadá asi takto: začíná se individuální meditací před svítáním, pak se vydají za almužnami, až když je světlo, sní své první jídlo, přeříkávají sútry v chrámu, lekce ve škole páli (ve watu); snědí své poslední (druhé) jídlo, tj. kolem 11 hodiny dopoledne. Odpočinek po kterém následují další lekce a pak, někdy pozdě odpoledne nebo večer, další přeříkávání súter v hlavním chrámu. Zbytek dne je vyplněn individuálním studiem. Může se přihodit mnoho věcí, které přeruší tento řád. Některý z laiků může pozvat bhikšua na jedno ze dvou jídel, a často na recitování súter u někoho doma. Odpoledne ho mohou rovněž pozvat návštěvníci nebo členové rodiny, ze které mnich pochází.

Obřady, během kterých celé Thajsko oslavuje mohou narušit zaběhaný řád. Patibat je praxe, kterou tito bhikšuové absolvují většinou ve watech, především je tomu tak v linii Thammajut. Život v těchto lesních klášterech často velice vzdálených od vesnic, vede k vysoce disciplinovanému životu. Pokud morální praxe není velmi čistá, pak není možno dosáhnout samádhi. V těchto watech dny míjejí bez vyrušování, jen s několika variacemi. Typická je meditace, jak v sedě, tak v chůzi - v časných ranních hodinách, shromážděni v sala ještě předtím, než se vydají za sbíráním almužen (jídla), snědení jídla (rukou z misky), zde je pouze jedno jídlo denně; každý se vrátí do své chatrče k vykonávání praxe a práce. Odpoledne zametení celého watu, úklid sala, nanošení vody do nádob před chatrčemi a na toalety, občas sladký nápoj, večer (až na výjimku, kdy učitel svolá shromáždění za účelem vydání instrukcí) a zbytek noci je vyhrazen praktikování individuální meditace. Ta trvá až do té doby, kdy se spánek stane naprosto nezbytným.

Meditační střediska Mahanikai se častěji nachází v blízkosti měst nebo přímo ve městech a podmínky praxe ve většině z nich nejsou tak obtížné. Mnoho patibat-mnichů nezná příliš dobře páli, neboť jej formálně nikdy nestudovali. Místo toho, aby otevírali knihy s posvátnými texty, povzbuzují je jejich učitelé. Mnišky se rovněž vzdělávají v učení Dharmy, některé jsou podrobeny dharmovým zkouškám, zatímco jiné věnují svůj čas meditacím na odloučených místech. Velká část mnišek nežije v žádné mnišské obci a mohou to být vdovy, staré ženy hledající útočiště v náboženském životě. Většina z nich tráví čas konáním punja, připravováním jídla pro mnichy, úklidem watu, atd.

Více oddaní laici, muži i ženy, se odeberou do wattů ve dnech Uposatha a svátečních dnech, kde třeba darují mnichům jídlo, a pak se zaváží k dodržování Osmi Předpisů v hlavním chrámu, naslouchají výkladům Dharmy, někteří meditují během dne nebo čtou knihy o Dharmě a v tichosti tráví dny v prostorách kláštera. Kromě toho, že se účastní různých svátků, jsou vybízeni k praktikování deseti aspektů vykonávání punja. Laičtí buddhisté ve všech buddhistických zemích dávají důraz obzvláště na tento aspekt Dharmy, který opravdu může lidi změnit tak, že se stanou hluboce náboženskými a neobyčejně šťastnými. Velice často můžete v Thajsku slyšet slova tam bůn a je to právě praxe, která umožňuje naplňovat slova "Nikdy nekonat žádný zlý skutek" a zároveň "A v konání dobrého se čiň". Je třeba dodat, že i meditace je považována za jeden ze způsobů (činit se v konání dobrého) a tak je to také konání punji. Nejvíce oddaní laici mají svého učitele meditací a praktikují každý den, brzy ráno a před spaním.

skupiny mahájánových buddhistů v Thajsku

V Thajsku existují rovněž dvě skupiny mahájánových buddhistů. Nejpočetnější jsou čínští buddhisté, mající mnoho chrámů. V některých z nich žijí mniši a další slouží jako střediska laických buddhistických společností. Čínské mnichy snadno rozeznáme od théravádinů, neboť v Thajsku se oblékají do oranžového kabátce a kalhot, s róbou přes jedno rameno. Jsou vegetariány a nikdy nechodí za almužnami, jejich jídlo je připravováno v chrámu. Podle měřítek théravády vykonávají příliš propracované obřady, dvakrát denně ve svém chrámu pudža, ve 4. ráno a opět ve 4. odpoledne. Jejich chrámy jsou v klasickém čínském stylu, kde jsou většinou tři sochy Buddhy, sedícími jedna vedle druhé a představujícími Dípankaru, Gotamu a Maitréju. Společně s nimi bývají uctíváni jejich nejbližší následovníci Mahákášjapa a Ánanda, a někteří z bodhisattvů. Čínská obec je vyhledává, především pro vykonávání pohřebních obřadů. Někteří z nich dobře rozumějí Dharmě.

Druhá skupina se nazývá Jütian - lidé, kteří kdysi opustili Vietnam a usadili se zde. Jejich mniši jsou něčím mezi mnichy čínskými a théravádskými. Oblékají se stejně, jako čínští mniši, chodí však za almužnami a nejsou přísní vegetariáni (kromě těch, kteří si to přejí, tak jako je tomu u théravády). Někteří jejich učitelé znají velmi dobře mantry a mudry, které používají při tantrických obřadech, především při čínské oslavě Poloviny roku. Tehdy je Mahádána, kdy kromě lidí smrtelných jsou též přizvání i hladoví duchové a je jim nabízeno jídlo.

buddhismus nepotlačil víru v duchy

Ani po staletích buddhismus nepotlačil víru v dobré a zlé duchy. Největší strach vzbuzují duše lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí. V přírodě je duchů celá řada. Patří jim každý kousek půdy. Jsou v horách, skalách, řekách, lesích, zahradách, na polích. Očarované stromy nebo rostliny prý dokáží střežit sady před zloději. Šamani umí z lidí zlé duchy vyhánět a zavírají je v lahvích od oleje. Drží jich v nádobách i několik desítek a označují je čísly. Buddhističtí mniši jsou také tradičními léčiteli, kteří většinou získali svoje znalosti v klášteře. Zaříkávají, zaklínají, posvěcují amulety.

Při hledání tohoto slova někdy omylem uvádíte: Thaisko