Srí Lanka
Žádná země nemá tak dlouhou buddhistickou tradici jako Srí Lanka. Ve starověku se nazývala Sinhaladvipa, samotní obyvatelé zemi na ostrově Cejlon v Indickém oceánu nazývali vždy Lanka ze sanskrtského laṃkā. Na Srí Lanku se dalo z Indie až do 15. století dostat suchou nohou po řetězci mělčin zvaném Adamův most. Šíření Buddhovy nauky na Srí Lance byl pozvolný, dlouhodobý proces, který podle tradice vyvrcholil ve 3. století př. n. l. za vlády Dévánampija Tissy z klanu Mórijů, považovaný za odnož severoindické dynastie Maurjů. Odkazy na spřízněnost s rodem vládnoucím mocnému maurjovskému impériu dodávaly prvním sinhálským králům potřebnou legitimitu. Tissa, podobně jako cejlonští králové před ním, nepožíval královského statusu a jeho titul zněl grámaní.
Podle pálijských kronik vládce Maurjů Ašóka vyslal k ostrovnímu království v roce 247 svého syna Mahindu, jenž za krátkou dobu získal pro Buddhovu nauku anurádhapurského panovníka i s většinou jeho poddaných. Panovník Dévánampija Tissa od Ašóky získal rituální předměty potřebné k druhé slavnostní korunovaci, jež měla stvrdit statut buddhistického velekrále. Po Mahindovi na Srí Lanku zavítala Ašókova dcera Sanghamitta, aby zde položila základy řádu buddhistických mnišek, a přinesla Tissovi darem odnož z posvátné smokvoně (Ficus religiosa), pod níž Buddha dosáhnl probuzení. Ze sazenice, kterou panovník osobně zasadil vyrostl fíkovník, který poté, co původní strom v Bódhgaji dal v 6. století skácet fanatický odpůrce buddhismu tradice považuje za přímého potomka historického stromu. Kolem 1. století už ve městě Anurádhapura අනුරාධපුරය existovalo buddhistické centrum s početnou komunitou mnichů.
Od 3. stol. př. n. l. bylo sinhálské království vystaveno opakovaným invazím z jižní Indie. Největší z tamilských uchvatitelů byl čólský velmož Elara எல்லாளன் 205 - 161 př. n. l. jenž využil oslabení sinhálského státu, který po Ašókově smrti ztratil vlivného spojence, obsadil severní kraje Lanky a ovládnl Anurádhapuru. Sinhálský velmož Dutugamunu දුටුගැමුණු zvaný Dutthagámaní Abhaja svedl s Elarou bitvu, aby osvobodil ostrov od cizí poroby a obnovil slávu Buddhova učení. Dutugamunu zvítězil nad Elarou což umožnilo poprvé sjednotit celé území ostrova i jednotný centralizovaný stát. V Anurádhapuře vybudoval Dutugamunu řadu monumentálních staveb pro potřebu sanghy. V roce 158 př. n. l. vztyčil stúpu Mirisaveti මිරිසවැටිය v místě, kde do země zatkl své kopí obsahující Buddhův ostatek propůjčující nepřemožitelnost.
Za vlády panovníka Vóhárika Tissy vyvrcholil rozkol mezi ortodoxně smýšlejícími mnichy z kláštera Máhávihára a jejich protivníky z Abhajagiri, kteří přejali učení indické mahájánské sekty vétullů hlásající doktrínu šúnjaty.
Buddhadása 337 - 365 se proslavil jako znalec lékařské vědy a je mu připisováno autorství sanskrtského díla Sáráthasangraha shrnujícího lékařské poznatky. Do období Buddhadásovy vlády se datuje vznik sinhálské verze buddhistického kánonu, kterou ve snaze zpřístupnit slova Buddhova učení laické obci, pro niž byl pálijský originál stále obtížněji srozumitelný, pořídil učený mnich Mahádhamakathin. Významný přínos pro rozvoj buddhismu na ostrově znamenala rovněž návštěva indického myslitele Buddhaghóši jenž přebýval v Anurádhapuře. Buddhaghóša pořídil pálijské verze některých starosinhálských komentářů z Mahindovi éry a sepsal autoritativní pojednání Visuddhimagga vykládající zásady théravády praktikované v klášteře Mahávihára.
oblast Kataragama
skalní formace Sigiriya
Potomek rodu Mórijů Dhátuséna se v 5. století zasloužil o renovaci buddhistických památek poničených během tamilské invaze a nechal vystavět nová zavlažovací zařízení. Dhátuséna měl dva syny a dceru. Prvorozeného Kassapu neměl s královnou ale s konkubínou z harému. Dcera se provdala za velitele královských vojsk. Ten byl nejlepším přítelem Kassapy a začal na něj působit, aby se ucházel o trůn. Kassapa později Dhátusénu svrhnul a nechal zaživa zazdít. Nechtěl se smířit s tím, že právoplatným následníkem trůnu byl ustanoven jeho mladší bratr Moggallána. S podporou velitele královských vojsk zosnoval palácový převrat, uchvátil moc a Moggallána raději vyhledal útočiště v jižní Indii. Kassapa si vybudoval sídlo na vrcholu skalní formace Sígíriya. Na úpatí skály se rozkládaly zahrady plné kamenů, jezírka a vodní nádrže. Přístup do pevnosti umožňovalo hlavní schodiště vedoucí na galerie a jeskyně obklopující strmé stěny a na schody k paláci na vrcholu a k zadržovacím nádržím na vodu. Ve výklenku jedné z galerií se zachovaly fresky zachycující ženské postavy v téměř životní velikosti.
Po osmnáctiletém exilu se Moggallána vrátil z Indie v čele armády, s níž zaútočil na Kassapovu skalní pevnost. Král vytáhl proti bratrovi do pole, avšak když se bitva začala vyvíjet v jeho neprospěch, raději zvolil sebevraždu. S Kassapovou vládou skončilo i krátké období rozkvětu Sígíriye, kterou nový panovník Moggallána I. přeměnil na buddhistický klášter a svěřil do správy mnichovi Mahánámovi, autorovi první části pálijské veršované kroniky Mahávansy, popisující historii ostrova od nejstarších dob do konce 4. století Sígíriya jeden čas fungovala jako buddhistický klášter. Od 14. století byl komplex opuštěný.
sjednocení učení na Srí Lance
V důsledku cizích vpádů, vnitřních svárů a všeobecného rozvratu v 10. a 11. století značně upadla morálka sanghy stejně jako buddhistická učenost, jejichž obnovení si král Parákramabáhu Velký vytkl jako prvořadou povinnost. Poté, co upevnil své postavení na trůně, pověřil někdy kolem roku 1165 mnicha Máhákassapu z kláštera Udumbaragiri, aby svolal starší učené buddhistického řádu, s cílem překonat rozpory panující mezi jednotlivými sektami, jako pudgalavádinů z Abhajagiri, kteří přijali Dhammaručiho učení o osobnostní entitě pudgala, procházející koloběhem převtělování, stoupenců Ságaly z Džétavanaviháry, odmítajících mahájánové tendence, a mahájánských vaituljavádinů a sjednotit pravidla klášterní disciplíny.
Pudgalaváda neboli učení o osobě vychází z textu Kathávatthu Pudgalavádinové věří, že existuje cosi zvané pudgala z konečného hlediska jako skutečná věc. Stoupenci pudgalavády tvrdí, že pudgala není ani totožný se skandhami ani od nich není odlišný. To je v rozporu s postojem přijatelným pro jiné školy jako théraváda nebo sarvástiváda.
Výsledkem jednání se stal soubor pravidel zvaných Pollonarukatikávata, jež Parákramabáhu vyhlásil a dal vytesat do skály v klášteře Galvihára. V nich se mnichům ukládá studium kanonických textů, stanoví se doba a účel opuštění kláštera a postup při přijímání noviců.
Valagamba මිරිසවැටිය známý také jako Vattagámaní vybudoval v Anurádhapuře klášterní komplex Abhajagirivihára. Zatímco klášter Máhávihára z doby Dévánampija Tissy zůstával centrem původní Dharmy, kterou na ostrov přinesl Mahinda, do Abhajagiri se soustředili vyznavači výkladu doktrinálních otázek i chápání disciplíny, která se s učením théravády rozcházela. Do doby vlády král Valagamba tradice rovněž klade konání čtvrtého buddhistického koncilu, v jehož průběhu se v klášteře Álókavihára severně od Mátalé shromáždilo 500 mnichů, aby zde kolem roku 20 př. Kr. kodifikovali a v písemné podobě zaznamenali texty pálijského kánonu doposud podávané z generaci na generaci pouze ústním podáním. Zároveň účastníci koncilu sepsali soubor komentářů ve staré sinhálštině k různým částem kanonických sbírek nazvaný Síhalatthakatha, obsahující zejména texty kázání, jež proslovili Mahinda a jeho následovníci, doposud uchovávané v ústní podobě v různých klášterech.
relikvie na Srí Lance
Jednou z nejznámějších buddhistických relikvií na světě je Buddhův zub, který byl nalezený v Kushinagaru v severní Indii roku 543 př. n. l. na místě, kde došlo ke zpopelnění Buddhy. Po úpadku buddhismu v Indii byl zub ve 4. století převezen na Srí Lanku. Relikvie Buddhy se dostala nejdříve do Anurádhapury, pak do Polonnaruwy පොළොන්නරුව a několika dalších míst na ostrově, nakonec roku 1592 dorazila do Kandy. Sem za ním přijíždějí poutníci ze všech koutů Srí Lanky, i jiných zemí Asie. Chrám stojící na břehu jezera je komplex několika budov, uprostřed nichž stojí svatyně s relikvií zubu. Ta je zdobená nástěnnými malbami, sloními kly, dekorovanými kamennými sloupy a třemi vyřezávanými dveřmi. Samotný zub je uložen v místnosti v horním patře svatyně, ve které se každý den ráno, dopoledne a večer koná puja. Zub je zamčený ve zlatém relikviáři a ukazuje se jenom nejdůležitějším návštěvníkům. Uctívání relikvie vedlo ke vzniku festivalu Esala Perahera. V letech 410 - 411 na Lanku zavítal čínský buddhistický poutník Fa-sien 法显 jenž zde sbíral sanskrtské texty a zaznamenal průběh slavnosti vynášení Buddhovy relikvie.
Srí Lanka je známá skalními chrámy
Architektura na Srí Lance je zajímavá především pro buddhisty. Oblast Rajarata se třemi imaginárními vrcholy - městy Anurádhapura, Polonnaruwa පොළොන්නරුව a Kandy මහනුවර, se někdy pro turisty označuje jako kulturní trojúhelník. V krajině mezi Kandy a Dambullou දඹුල්ල se nachází trojice chrámů. První z nich je klášterní komplex Aluvihára se sérií chrámů skrytých v jeskyních mezi gigantickými skalními útvary. Několik kilometrů severně se na venkovském místě nachází malý chrám Ridi Vihara. Uvnitř jsou staré sochy a další zajímavé artefakty. Směrem na sever je kamenný chrám Nalanda, dále leží městečko Dambulla දඹුල්ල, kde jsou zřejmě nejzajímavější skalní chrámy, kterými je Srí Lanka známá. Celkem pět chrámů se rozprostírá mezi gigantickými žulovými skalisky a jsou skutečnou pokladnicí buddhistického umění s bezpočtem soch Buddhy a nádhernými nástěnnými malbami.
Klášter Máhávihára je díky stromu Sri Maha Bodhi jedním z poutních míst. Kus od něj je dágoba Ruvanvalisaya, stojící uprostřed komplexu ohraničeného zdmi. Dále na sever se nachází nejstarší dágoba na celém ostrově Thuparama. Za pozornost stojí také dágoba Rankot Vihara, svatyně Lankatilake s gigantickou sochou Buddhy (bohužel bez hlavy), dágoba Kiri Vihara. Dále na sever svatyně Gal Vihara, známá díky čtyřem velkým sochám Buddhy. Vedle jedné ze soch, která leží, stojí osoba s překříženýma rukama, nejspíš Ánanda. K hodně navštěvovaným místům patří velká socha stojícího Buddhy - Aukana Buddha. Směrem na severovýchod se nachází lesní klášter Ritigala, dříve obývaný mnichy. Tvoří ho několik vzájemně propojených nádvoří, průchodů a základů budov. Některé budovy jsou obklopené příkopy a spojené můstky. Poblíž vesničky Ella jsou sochy Buduruwagala, sedm figur vytesaných do skalního reliéfu někdy v 10. století. U nohy 16 metrů vysokého Buddhy je ve skále otvor tvaru plamenu olejové lampy, často je na tomto místě cítit hořící olej. Nalevo stojí pro tento ostrov netypický Avalokitéšvara a Tára, napravo stojí Vadžrapáni držící vadžru a budoucí Buddha Maitréja.
Pěkný je kruhový chrám Vatadage o průměru asi 18 metrů. Vchod do něj vedoucí z každé světové strany je vždy je ozdobený sochami strážců a polokruhovým měsíčním kamenem, který tvoří první schod na schodišti. Tyto kameny se vyskytují i na mnoha jiných místech ostrova. Asi 12 km východně od Anurádhapury leží Mihintale, nachází se zde několik dágob a pozůstatků dalších budov, spojených kamennými schodišti. Jedny schody vedou k pozůstatkům kláštera Medamaluwa se dvěma velkými kamennými žlaby, které věřící každý den plnili rýží pro mnichy. Odtud vede dlouhé kamenné schodiště do centra Mihintale a k malé dágobě Ambasthala, stojící na místě, kde tehdejší král Dévánampija Tissa přestoupil na buddhismus. Schody odtud pokračují kolem dalších rozvalin a skalního útvaru Aradhana Gala, kde Mahinda poprvé kázal, až k dágobě Mahaseya.
Nejpočetnější etnická skupina jsou Sinhálci, kteří na Srí Lanku přišli v 5. století z jižní Indie. Buddhistů je na ostrově asi 70% - 75%. Buddhisté žijící na ostrově jsou šťastni, že patří k této nepřerušené následosti laických i mnišských stoupenců Buddhy, jehož historická existence je potvrzena mimo veškerou pochybnost sloupy, které vztyčil Ašóka na místě Buddhova narození a prvního kázání i na místě jeho osvícení a odchodu ze světa. Vznikla tak tradice bývalých panovníků Srí Lanky stavět dágoby a stúpy.
