Ašóka

Panovník, státník a myslitel Ašóka ( páli Aśoka ) ( Skt. अशोक ) se narodil jako syn krále Bindusáry okolo roku 304 před n. l. Vlády se jako třetí král Maurjovské říše ujal v roce 270 před n. l. Podle pálijského kánonu to bylo dvěstě osmnáct let po smrti Buddhy Šákjamuniho, podle sanskrtského kánonu sto let po jeho smrti. Ašókův děd Čandragupta Maurja byl džinista. Ašókův původ, dětství a počátky jeho vlády jsou obestřeny neproniknutelným závojem tajemství. Legendy se zmiňují o tom, že v době, než nastoupil na trůn, nařídil zavraždit 99 bratrů mužského pohlaví. Naživu zůstal jenom nejmladší z nich, Vitášóka, jinak též zvaný Tissa. Po svém nástupu na trůn dal prý Ašóka odstranit 500 vysokých úředníků. Tehdy byl nazýván Kálašóka, Černý Ašóka. Podobné zprávy však postrádají jakýkoli podklad a samotný počet Ašókových bratří není věrohodný. V neprospěch této verze hovoří také skalní nápis, kde nacházíme zmínku o hodnostářích, jejichž úkolem je dohlížet na blaho rodin jeho bratří, sester a ostatních příbuzných.

Vypráví se příběh, jak nechal zbudovat vězení, ve kterém pověřený žalářník mučil každého, kdo se přišel podívat. Byl-li takový ubožák pouze škvařen na rozpáleném oleji, roztloukán v obrovském hmoždíři, napájen roztavenou mědí či nucen polykat obrovské železné koule, mohl ještě hovořit o štěstí. Až jednou žalářník uvrhl mnicha Samudru do kotle s vroucí vodou. V tom okamžiku oheň vyhasl, voda vychladla a uprostřed se objevil lotos, na který se mnich posadil. Samudra dosáhl v mučírně realizace. Žalářník přivolal Ašóku a mnich mu vyložil Buddhovo učení. Král nauku přijal a dosáhl vysvobození.

Hrůzostrašné historky, které Ašóku líčí jako krutého sadistu, jehož jedinou zábavou bylo působit živým tvorům nepopsatelná muka, představují vlastně psychologickou přípravu na tím působivější vyvrcholení vnitřního dramatu, které zvrhlý panovník v okamžiku náhlého osvícení prožívá. Přímo úměrný barvitě vykreslené hloubce jeho mravního úpadku je pak Ašókův náhlý, bolestivě vybojovaný duševní přerod, z něhož se rodí spásonosné a povznášející poznání univerzálních hodnot Buddhova učení.

Ašóka se vzdal vlády založené na vojenské moci

Sedm let po abhišéce se z Ašóky stal upásaka. Zpočátku zřejmě nebral Dharmu příliš vážně, neboť v devátém roce své vlády přepadl mocnou říši Kalingu, která se kdysi rozkládala na území dnešního státu Uríša na východním pobřeží Indie. Po ovládnutí Kalingy získala maurjská říše přímou kontrolu nad východním pobřežím a její území nabylo podoby uzavřeného celku. Během vpádu bylo pobito asi 100 000 obyvatel a dalších 150 000 lidí bylo odvlečeno. Po krvavém a ztrátami zatíženém podrobení Kalingy se Ašóky zmocnila psychická krize vzhledem k utrpení a bídě, které s sebou dobývání přineslo. Ašóka se zapřisáhl, že již nikdy nepotáhne do války. Před touto výpravou byl běžně nazýván Tyran Ašóka. Po útoku na Kalingu se vzdal vlády založené na vojenské moci. Od té doby je znám jako Dharmašóka, Ašóka Spravedlivý. Za své sídlo si ponechal po vzoru předků Patáliputru (dnešní Patna). Patáliputra, založená již v 5. stol. před n. l. byla chloubou maurjských králů.

Sanskrtský název abhišéka se v tehdejší době používal pro obřad královské inaugurace, jehož součástí bylo skrápění panovníka posvátnou tekutinou smíchanou ze sedmnácti ingrediencí, včetně vody z řeky Sarasvatí, z víru, který se tvoří na hladině, z rybníku a ze studny, z krůpějí rosy a z mořské vody.

Ašóku přilákali k buddhistickému učení mniši ze státu Magadha. Během svého pobytu v provinčním městě Udždainí, dnešní Udždžain ( hindsky उज्जैन ) ve státě Madhjapradéš ( hindsky मध्य प्रदेश ) se Ašóka seznámil s krásnou Déví, dcerou vidišského kupce a vášnivě se do ní zamiloval. Déví byla údajně zanícenou vyznavačkou Buddhova učení a její svaté nadšení je též často pokládáno za hlavní příčinu, proč dala přednost rodné Vidiše, která se postupně stala významným buddhistickým střediskem, před pohodlím a nádherou královského dvora v Pátaliputře. Jejich děti, syn Mahinda (Mahéndra) a dcera Sanghamitta, v osmnáctém roce Ašókovy vlády, kolem roku 251 př.n.l. podnikli misijní cestu na Srí Lanku. Říká se, že právě z této linie se zachoval theravádový buddhismus tak, jak jej známe dnes.

Ašóka si neodpustil královské privilegium vlastnit početný harém. Doklady o jeho ženských palácích v královské metropoli i v provinciích svědčí o tom, že se jeho rodinný život zdaleka neomezoval jen na úzký okruh zákonných manželek, a zmínka o matce jeho syna Tivary, která zaujímala postavení „druhé královny“ dokazuje že Ašóka ani navenek nežil v monogamním vztahu.

V Indii se začala přežívat stará védská oběť i rozsáhlý kultovní aparát mnoha kněží-obětníků, kteří za úplatu prováděli krvavé oběti pro panovníky. Ašóka se snažil této praxi učinit přítrž, ve svých ediktech přísně zakazoval zabíjení zvířat a přerušil tradici velkých královských obětí, především rituálu Ašvamédha. Ten byl odedávna výrazem síly a moci čakravartina, panovníka nárokujícího si vládu nad celým světem. Byla to oběť velice nákladná po stránce materiální a vyžadovala účast stovek osob, z nichž mnohé měly specializované dovednosti. Vyžadovala také dlouhou dobu příprav (více než rok), jakož i velký prostor a vojenskou sílu (obětovanému koni nesmělo být bráněno v pohybu). Ašóka takovéto vyjádření své síly odmítal.

Pojem čakravartina, neboli krále otáčejícího kolem, byl v Indii znám již před vznikem buddhismu, avšak buddhismus ho zapracoval do svých teorií o královské vládě. Podle jednoho mýtu nynějšímu věku úpadku (kalijuga) předcházela ideální éra, kdy světu vládl král. Jeho tělo neslo třicet dva znaků „nadčlověka“, vlastnil sedm pokladů, z nichž nejdůležitější bylo obří kolo, které si bez boje podrobilo každou zemi, do níž se dovalilo. Když kolo sjednotilo všechny čtyři světadíly pod královskou vládu, vrátilo se do hlavního města a vzneslo se do vzduchu nad královským palácem. Na konci královy vlády se kolo sneslo k zemi. Pozdější buddhistické texty rozlišovaly mezi čtyřmi typy čakravartinů a zdůrazňovaly, že jejich vláda nepatří pouze do minulosti. Čakravartin se zlatým kolem vládne všem čtyřem světadílům. Čakravartin se stříbrným kolem vládne třem světadílům a čakravartin s měděným kolem vládne dvěma. Nejmenším z králů je čakravartin se železným kolem, který vládne jen světadílu Džambudvípě. Každý ze čtyř králů potřebuje určité násilné prostředky, aby zajistil vládu nad svou říší. Čakravartin se železným kolem se uchýlil k meči. Po celé dějiny buddhismu v Asii se nejrůznější panovníci snažili identifikovat s čakravartiny, nebo usilovali o to, aby je lidé takto uctívali.

Jak Ašóka sám uvedl ve svých ediktech, dva a půl roku poté, co se stal upásakou, zesílil jeho skutečný zájem o Buddhovo učení a po dalším roce nabyl jistoty, že může vládnout v souladu s Dharmou. Buddhista na maurjském trůně Ašóka vyzdvihoval spíše morální a sociální aspekty Buddhovy nauky napomáhající budování státu než otázky věrouky. Dharma, kterou Ašóka hlásil, byla určena řadovým občanům jeho říše a nebyla podmíněná příslušností k některé náboženské denominaci. Poprvé jako vládce země sjednotil většinu území na indickém subkontinentu. Ašókova říše zahrnovala značnou část Afghánistánu, Balúčistán, Makrán, Sindh, Kaččh, Svát a jeho okolí, Kašmír, Nepál a celé území dnešní Indie, s výjimkou nejzazšího tamilského jihu.

Ašóka se nezříkal maurjské vnější politiky - politiky vytvoření sjednoceného státu. Je pravdou, že ve své politice uplatňoval též nové metody. Tím, že udržoval těsné diplomatické styky s jinými státy, šířil Dharmu, připojoval jednotlivé kmeny ke své říši, vysílal značné množství misionářů do nejrůznějších zemí, zakládal v pohraničních oblastech buddhistické kláštery, stavěl stúpy a často do nich také posílal své úředníky, zároveň šířil v těchto zemích a oblastech svůj vliv, čímž si zde připravoval půdu k upevnění moci.

Stavby v Ašókově době

Stavby v Ašókově době můžeme rozdělit na dvě hlavní skupiny: Jednak různé užitkové stavby jako jsou jeskyně, příbytky pro mnichy a parky, z nichž přetrvaly jen uměle vytesané jeskyně ve skalách jako útulky pro různé skupiny asketů. Druhou skupinu tvoří památky monumentálního charakteru. Zachovaly se především stúpy a kamenné sloupy s nápisy a dále ještě nápisy na skalách. Stúpa ve vesnici Sáňčí v indické provincii Madhjapradéš se dnes považuje za nejstarší sakrální stavbu v Indii. Sloupy, které Ašóka nechal zhotovit a vztyčit na různých místech říše, jsou deset až dvacet metrů vysoké a v průměru měří přibližně jeden metr. Jsou vyrobeny z uhlazeného šedého pískovce a skládají se ze dvou částí. Dolní část tvoří monolitní dřík, na kterém bývá připevněna rovněž monolitní hlavice, obvykle vypracovaná do zvířecí podoby formou na rozhraní mezi reliéfem a volnou plastikou. Nejčastěji je to lev, případně čtyři lvi stojící zády k sobě, dále pak býk, slon a kůň.

Ašókovy nápisy přetrvaly věky

Na rozdíl od staroindického jazyka jako je sanskrt, jsou Ašókovy nápisy či edikty psány ve středoindických jazycích. Na skalách a sloupech v hraničních oblastech jeho říše jsou psány místními nářečími nazývanými prákrty v písmu bráhmí, z menší části pak v písmu kharóšthí a v řečtině, a jsou nám tak cenným historickým pramenem. Převzaly úlohu vypravěčů dávných dějů, jež byly doposud výlučnou doménou indické historické tradice, a zakotvily údobí jeho vlády do posloupnosti kulturního a politického vývoje Indie. Sloupové nápisy jsou o patnáct let starší než nápisy skalní. Zatím je objevených dvě stě nápisů. Nejzachovalejší sloupy se nacházejí v Lumbiní, Vaišálí, Biháru a Sárnáthu.

Ašókově touze vybudovat 84 000 stúp v jediném dni a jediné hodině se prý rozhodl vyhovět světec Jašas, který rukou zakryl sluneční kotouč, a tak usnadnil uskutečnění nemožného.

Během věků bylo písmo bráhmí postupně zapomenuto i mezi učenci a dlouho se tak nevědělo, co tajemné nápisy na sloupech a skalách vlastně znamenají. Postupně se však podařilo určit několik znaků za pomoci starých mincí, které nesly nápisy v písmu bráhmí a v řeckém písmu. Nejprve bylo ovšem rozluštěno guptovské písmo, které je pozdější odnoží písma bráhmí. Klíč k němu nakonec nalezl James Prinsep z kalkatské mincovny. Při opisování krátkých nápisů ze sloupů v Sárnáthu si všiml, že nápisy končí vždy dvěma stejnými písmeny. Za předpokladu, že nápisy byly dedikační, musela tato dvě písmena znamenat slovo dána. Předchozí slovo pak muselo být druhým pádem od nějakého vlastního jména dárce a zákonitě tedy končit na -sa. S těmito třemi písmeny jako předběžným klíčem se pustil do Ašókových nápisů na sloupech v Dillí a podařilo se mu rozluštit titul, kterým se Ašóka podepisoval Dévánam pija Pijadasi. Potom na základě konjektur a analogií s guptovským písmem sestavil provizorní systém tohoto písma a shledal, že je schopen přečíst a přeložit delší a důležitější nápisy krále Ašóky.

Svět dodnes užívá plodů jeho úsilí a jeho slova, která byla dlouhou dobu ztracená a kterým se nyní vrátila možnost promlouvat, znějí tónem upřímnosti a pravdy.

V nápisech se mnohokrát vyskytuje slovo Dharma, v obecnějším smyslu slova je však tento termín společný většině indických systémů a lze jej spíše vyložit než přeložit. Ve druhém sloupovém nápise Ašóka znovu shrnuje: Dharma je záslužná. Ale co vše je Dharma? Je to nehříšnost, mnoho dobrých činů, slitování, štědrost, pravda, čistota. V dalších variantách král na vyjížďkách poučuje lidi o Dharmě a dotazuje se na ni (8. skalní nápis). Štědrost při šíření Dharmy je dobrá (9. skalní nápis), a není takového daru, který by byl jako štědrost Dharmy, sdílení Dharmy nebo příbuzenství na základě Dharmy (11. skalní nápis). Svým potomkům pak radí (13. sloupový nápis), aby za opravdové vítězství považovali jen vítězství Dharmy. Dharma, jak ji známe z nápisů, znamenala hlavně nezabíjet živé bytosti a neubližovat jim, poslouchat matku i otce, poslouchat starší, ctít své učitele, být štědrý a zdvořilý k přátelům, známým a příbuzným, být zdrženlivý v řeči a vyhýbat se hádkám.

Za zmínku stojí také 7. skalní nápis, kde se praví: „Ale marně dává almužnu ten, kdo nemá trvale sebeovládání a čistotu mysli, věčnost a pevnou oddanost.“. Tento překlad by spíše odpovídal názoru, že almužny koneckonců nikoho nespasily a spasit nemohou, kdežto podmínkou k úspěchu v duchovním úsilí je vlastní proměna. Po stránce gramatické je však možný ještě jeden překlad a výklad tohoto textu: i pro toho, kdo nedává almužny, jsou sebeovládání, čistota mysli, vděčnost a pevná oddanost trvalé. V 8. skalním nápise se uvádí, že po deseti letech své vlády šel král na pouť ke stromu Buddhova probuzení v Bódhgaji, po čtrnácti letech nechal dvakrát zvětšit stúpu jednoho z dřívějších buddhů, po dvaceti letech navštívil rodné Buddhovo místo – vesnici Lumbiní (dnešní Rummindéi v Nepálu), kde snížil daně na osminu, navštívil Kapilavastu, kde Gautama strávil své dětství, Sárnáth, dějiště Buddhova prvního kázání, kde Probuzený poprvé roztočil kolo Zákona, a Šrávastí, kde v klášteře Džátavana dlouhou dobu přebýval. Výčet zakončuje Kušinagara, místo, kde velký učitel dosáhl nirvány. Takovou pouť mohl vykonat pouze přesvědčený buddhista. Některé džinistické rysy v jeho nápisech můžeme vysvětlit jako vliv tradice. Jeho zákazy jsou v mnohém podobné předpisům bráhmanských dharmašáster.

Jeho královská milost, bohy milovaný, navštívil ve dvacátém roce své vlády toto posvátné místo, aby je uctil, neboť zde se narodil Vznešený, světec z rodu Šákjů. Když uctil toto místo, král udělil zdejším vesničanům daňové úlevy a přikázal, aby tu byl na památku oné šťastné události postaven sloup.

Usilovnou propagací Dharmy, v té době kladoucí důraz na zlepšení mezilidských vztahů, lásku a úctu ke všem živým tvorům, se Ašókovi podařilo zkonsolidovat vnitřní poměry v říši, sblížit náboženské sekty a ulomit ostří případným projevům odporu, k nimž by bezesporu došlo, kdyby se sám k jedné přihlásil a ostatní perzekuoval. Navíc se mu podařilo získat významné pozice v zemích, které sám přímo neovládal. Ve čtrnáctém roce po korunovaci zřídil instituci dharma-mahámátrů, vysokých státních funkcionářů, jejichž výlučným polem působnosti bylo dohlížet na upevňování Dharmy a její vzrůst pro blaho a štěstí těch, kteří jsou jí oddáni.

Buddhismus, jak ho Ašóka poznal, byl indickou sektou. Avšak on z něho udělal světové náboženství. Nikoli tím, že by k němu něco přidával, že by ho vylepšoval či modifikoval, ale tím, že zdůrazňoval univerzální prvky, které v sobě buddhismus obsahuje. Uvědomil si, že pravé náboženství je duchovní stezka, ne pouhá záležitost ceremoniálu a rituálu, nýbrž osobní přesvědčení a chování, a podle toho také jednal.

Posledním historicky doloženým počinem Ašókovy vlády je zveřejnění jeho sloupových nápisů, datovaných sedmadvacátým a osmadvacátým rokem po abhišéce. Nejmladší z nich obsahuje jakýsi přehled výsledků Ašókova dosavadního úsilí. V následujících letech, až do Ašókovy smrti v roce 232 před n. l., však již nebyl vydán žádný další královský edikt.

Rozpad Maurjské říše

Poté, co nelítostná smrt vyrvala otěže vlády z Ašókových stařeckých rukou, hlodající červ rozvratu a nezadržitelného úpadku záhy mění kvetoucí říši v pouhý stín její někdejší slávy. Zbývající torzo maurjských držav, zvenčí ohrožované vpády baktrijských Řeků a dalších nájezdníků ze západu a zevnitř rozdírané bojem vazalských států za nezávislost, neprojevilo pod váhavou správou Ašókových následovníků příliš životaschopnosti. Poslední z hlavní linie rodu, slabý král Brhadratha nakonec zahynul před nastoupeným vojskem rukou svého vojevůdce Pušjamitry a dal tak zbytek svých dominií v plen svým nepřátelům. Maurjové sice ještě do 7. stol. n. l. živořili v Magadze, v Konkánu a v jiných částech západní Indie, avšak s někdejším slavným rodem Čandraguptovým, Bindusárovým a Ašókovým již měli společné pouze jméno.

Hlásal nenásilí v době, kdy násilí ve válce, v náboženském rituálu, při královských zábavách i při slavnostních shromážděních bylo na denním pořádku. Vyhýbal se vojenským výbojům nikoli po porážce, nýbrž po vítězství a udržoval politiku trpělivosti a laskavosti, ačkoli stále vlastnil všechny zdroje mocné říše.

Z historického hlediska je považován za jednoho z největších vládců indického starověku a prvního indického panovníka, který do politiky vnesl etické aspekty. V Indii je dodnes uctíván jako příklad spravedlivé a mírumilovné politiky.