Křišťál a cesta světla
Nauka dzogčhenu je učením o prvotním stavu bytí, stavu, jenž je každému od samého počátku vlastní jakožto naše vnitřní přirozená podstata. Proniknout do takového stavu znamená prožívat sebe sama takového, jakým člověk ve skutečnosti je, tj. jakožto střed vesmíru. Nemyslím tím přirozeně střed v tom obecném, sobeckém smyslu; všední, egocentricky zaměřené vědomí naopak představuje omezené, dualistické vidění skutečnosti, které nám brání v přímé zkušenosti a odděluje nás od své pravé, přirozené podstaty, jež je prostorem prvotního stavu. Pochopit tento prvotní stav znamená pochopit i nauku dzogčhenu a význam jejího předávání. Předává-li někdo dzogčhen, jeho úlohou je poučit o tomto prvotním stavu všechny, kteří vězí v dualistickém pojetí reality. Avšak může jej předat pouze člověk, jenž v sobě uskutečnil vše, co v něm doposud bylo pouze latentní. Již samotný termín dzogčhen se týká zdokonalení tohoto stavu, jenž je ve svém základu čistý od samého počátku a v němž neexistuje nic, co by bylo třeba odmítat nebo přijímat.
Chceme-li tento prvotní stav pochopit a dosáhnout ho, nepotřebujeme k tomu intelektuální, kulturní ani historické znalosti, neboť prvotní stav již svou vlastní přirozenou podstatou přesahuje intelekt. Obvykle se však lidé doslechnou o nějakém neznámém učení a nejprve se chtějí dozvědět, odkud tato nauka pochází, kdo ji učil atd. To je samozřejmě pochopitelné. O dzogčhenu však ani nelze říci, že by patřil k nějaké kultuře. V tantře dzogčhenu Dathalgjur cawä gjü se kupříkladu říká, že učení dzogčhenu se nachází ještě v dalších třinácti slunečních soustavách. Nedá se tedy říci, že by učení dzogčhenu patřilo jen k této planetě, a tím méně k nějaké konkrétní kultuře. Je však pravdou, že ta tradice dzogčhenu, jíž se zde dále budeme zabývat, byla předávána prostřednictvím tibetské kultury, která jí poskytla útočiště již na samém počátku své psané historie. Dzogčhen přesto není tibetského původu - prvotní stav sám o sobě nemá žádnou národnost a je všudypřítomný.
Je rovněž pravdou, že obyčejné bytosti, ať se nacházejí kdekoliv, jsou uvězněny v kleci svého dualistického vidění světa, které jim znemožňuje prožít přímou zkušenost prvotního stavu. Jakmile se s nimi realizované bytosti snažily spojit, aby je o prvotním stavu poučily, jen zřídkakdy se jim podařilo vysvětlit nauku zcela beze slov nebo nějakých symbolů. Použily tedy obvykle takový kulturní kontext, jenž byl k dispozici. Proto se kultura a nauka navzájem prolínaly. V případě Tibetu je tomu tak do té míry, že tibetskou kulturu nepochopíme, nerozumíme-li rovněž jeho naukám.
Neznamená to ale zároveň, že by učení dzogčhenu bylo v Tibetu běžně známé a rozšířené. Právě naopak. Vzhledem k tomu, že dzogčhen je učením velice přímým, byl vždy do jisté míry utajenou naukou. Lidé se ho často dokonce báli, ačkoliv je esencí všech tibetských buddhistických nauk a existoval rovněž již v místních starých tradicích bönu, šamanských naukách, rozšířených v Tibetu před příchodem buddhismu z Indie. Jestliže tedy uvážíme, že učení dzogčhenu je podstatou všech tibetských duchovních cest, buddhistických i bönistických, a jestliže pochopíme, že duchovní tradice je esencí celé tibetské kultury, pak nám dzogčhen může sloužit i jako klíč k pochopení kultury Tibetu. S touto perspektivou pak můžeme pojmout jednotlivé složky tibetské kultury jakožto různé stránky jedné ucelené vize dokonalých bytostí, mistrů duchovní cesty.
