Adžán Čá Subható

Narodil se 17. června 1918 v rolnické rodině v severovýchodním Thajsku. Ve dvaceti letech vstoupil do kláštera, kde několik let studoval. V roce 1946 zanechal studií a putoval po Thajsku jako žebravý mnich. Když byl roku 1954 poblíž svojí rodné vesnice, požádali ho vesničané, aby tam založil klášter. V roce 1966 přišel do Wat Pah Pong první cizinec ze „západního“ světa, ctihodný Sumédhó. Od té doby počet cizinců, kteří přicházeli praktikovat k Adžánovi Čá, neustále narůstal, a v roce 1975 byl v Thajsku založen první dceřiný klášter pro cizince, Wat Pah Nanachat. Jeho opatem se stal Adžán Sumédhó. V roce 1976 byl Adžán Čá společně s Adžánem Sumédhó pozván do Anglie, aby tam založili první dceřiný klášter mimo území Thajska. Od té doby vznikly další kláštery v Anglii, Švýcarsku, Austrálii, na Novém Zélandu a v Itálii.

Adžán Čá zemřel 16. ledna 1992 ve svém klášteře Wat Pah Pong. V lednu 1993, rok po jeho smrti, byl uspořádán státní pohřeb, na který kromě 500 000 hostů přišel i thajský král s královnou. Na jeho památku byla postavena třicetimetrová stúpa.

Adžán Čá - Jak chutná svoboda

Všechny druhy myšlení jsou duševní podmínky, nikoli tělesné podmínky, a tak prostě stačí být duchapřítomný a budeme vždy vědět, co je správné a co ne. Ve stoje, v chůzi, vsedě i vleže máme dostatek času. Jen stále nevíme, jak ho náležitě využívat. Měli bychom se nad tím zamyslet. Nemůžeme od pocitu utéct, musíme mu porozumět. Pocit je prostě pocit, štěstí je štěstí, neštěstí je neštěstí. Jsou pouze toto a nic víc. Tak proč bychom na nich měli ulpívat? Je-li naše mysl bystrá, tak nám tato slova stačí k tomu, abychom oddělili pocit od mysli.

Když to chápeme, tak jsme znalí, co se týče mysli a mentálních vjemů. Jsme-li znalí ohledně mentálních vjemů, jsme znalí ohledně světa. Toto je lókavidů. Buddha jasně znal svět se všemi jeho potížemi. Znal to, co bylo strastné, a zároveň viděl i to, co nebylo strastné. Jak je možné, že byl Buddha schopen poznat tento matoucí svět? Zde bychom měli vědět, že Dharma vyložená Buddhou není něco zcela nad naše síly. Ve všech polohách bychom měli mít duchapřítomnost a uvědomělost – a je-li čas k meditaci vsedě, tak prostě sedíme.

Meditujeme proto, abychom se utišili a rozvíjeli svou mentální energii. Neděláme to proto, že si chceme hrát na něco zvláštního. Meditace vhledu je samotné sezení v samádhi. Někde lidé říkají: „Teď budeme sedět v samádhi, a pak budeme dělat meditaci vhledu“. Nerozdělujte to tímto způsobem! Klid je základ, z něhož může povstat moudrost; moudrost je plodem uklidnění. Říct, že teď budeme dělat meditaci klidu, a pak budeme cvičit vhled – to nejde! Rozdělovat je lze pouze v řeči. Je to jako u nože, čepel je na jedné straně, tupá plocha na druhé straně. Nemůžeme je od sebe oddělit. Zvedneme-li jednu stranu, budete mít zároveň obě strany. Právě tak vede uklidnění k moudrosti.

Adžán Čá - Jak se věci mají

Rád bych každého z vás povzbudil, abyste v sobě našli dostatek odvahy k moudrému zkoumání toho, jak se věci mají, místo abyste jen čekali na to, až vám někdo sdělí, zda jste či nejste připraveni na osvícení. V buddhistickém učení jde o to být osvícený teď, spíše než udělat něco pro to, abychom se stali osvícenými. Myšlenka, že musíte něco udělat, abyste se stali osvícenými, může pocházet jenom z nesprávného chápání. Pak by osvícení bylo jen další podmínkou závislou na něčem jiném, takže by to ve skutečnosti nebylo osvícení. Nemluvím však o žádném zvláštním vnímání, nýbrž o bdělé pozornosti vůči tomu, jak se věci mají. Přítomný okamžik je tím, co můžeme skutečně pozorovat: nemůžeme ještě pozorovat zítřek a můžeme si pouze pamatovat včerejšek. Ale buddhistické cvičení se zabývá tím, co je teď a zde - je to sledování toho, jaké věci opravdu jsou.

A jak to učiníme? Nejprve se musíme podívat na své obavy a pochybnosti - protože jsme tak připoutáni ke svým názorům a domněnkám, že nás mohou zviklat v tom, co chceme udělat. Někdo může získat falešnou sebedůvěru vírou v to, že již dosáhl osvícení. Ale myslet si, že jste osvícení nebo myslet si, že nejste osvícení je obojí klamem. Na co poukazuji je být osvícený, raději než v to pouze věřit. A proto je nutné otevřít se tomu, jaké věci skutečně jsou.

S pozorováním toho, jak se věci mají, můžeme začít právě teď - jako například s dýcháním vlastního těla. Co to má společného s pravdou, s osvícením? Budu osvícený, když budu pozorovat svůj dech? Čím více o tom budete přemýšlet a spekulovat, tím nejistěji a pochybněji se budete cítit. Vše, co můžeme v této konvenční formě učinit, je opustit sebeklam. V tom spočívají Čtyři vznešené pravdy a rozvíjení Ušlechtilé osmidílné stezky.