šíření buddhismu v Tibetu

Předtím, než byl buddhismus přenesen z Indie do Tibetu, byla zde rozšířena víra bön. Vznikla v sousední zemi Šang-Šung a ještě donedávna byla v Tibetu centra, kde se stoupenci bönu věnovali jeho hlubokému studiu a meditaci. Myslím, že v počátcích to nebylo příliš plodné náboženství, ale když v Tibetu zapustil kořeny buddhismus a začal vzkvétat, prospěl také bönu obohacením jeho vlastní náboženské filosofie a meditačních zdrojů.

Tibetský král Thisong Decän byl první, kdo před více než tisíciletím zavedl do země buddhismus. Toto učení se stále šířilo a postupně přišlo z Indie do Tibetu mnoho panditů, kteří přeložili texty a komentáře súter a tanter.

Během vlády nábožensky lhostejného krále Langdarmy v 9. století tato činnost na několik let ochabla. Dočasný úpadek se však brzy zastavil, nastalo oživení a buddhismus se znovu šířil, počínaje východním a západním územím Tibetu. Indičtí a tibetští učenci začali znovu pilně překládat náboženské práce a vynikající pandité za tím účelem opět navštěvovali naši zemi. Ale jakmile se v Tibetu začali rodit vynikající domácí učenci, zmenšoval se postupně počet učenců, kteří do Tibetu přicházeli z Indie a Nepálu.

Takto se v období, které je možno označit jako rané období buddhismu v Tibetu, rozvíjelo naše náboženství odlišně od pozdější školy indického buddhismu. Podrželo si ale přesný základ Buddhova učení. Ve své podstatě nebylo nikdy narušeno změnami nebo dodatky z rukou tibetských lamů. Jejich komentáře lze jasně odlišit jakožto komentáře. Opírali se o autoritu hlavního učení Buddhy Šákjamuniho nebo o práce indických panditů.

Z tohoto důvodu si myslím, že není správné považovat tibetský buddhismus za odlišný od původního buddhismu šířeného v Indii nebo jej nazývat lamaismem, jak to dělali někteří lidé. Zajisté byly rozdíly v nepodstatných záležitostech vzhledem k místním podmínkám - například rozdíl v oblečení, které mniši v Tibetu nosili s ohledem na klimatické podmínky. Myslím však, že pro každého, kdo by chtěl porozumět celému Buddhovu učení o sútrách a tantrách, je důležité, aby pečlivě studoval tibetštinu a tibetské texty.

Jak jsme viděli, buddhismus se nedostal do Tibetu najednou. Texty přinášeli různí učenci v různých dobách. V Indii byly v tomto období velké buddhistické instituce, jako university v Nálandě a Vikramašíle, které se od sebe mírně odlišovaly svým způsobem učení, i když vyučovaly totéž základní náboženství a filosofii. Vzhledem k tomu se odlišné skupiny vyvinuly v odlišné instituce a organizace, jež zachovávaly stejné základní principy.

Nejvýraznější z těchto tibetských škol jsou Ňingmapa, Kagjüpa, Sakjapa a Gelugpa. Každá z nich zachovává všechna učení hínajány a mahájány včetně tantrajány, neboť tibetští buddhisté tato učení neoddělují, ale všem věnují stejnou pozornost. Za morální vodítko přijímají pravidla vinaji, která dodržují hlavně stoupenci hinájány, zatímco u esoteričtějších cvičení různé hloubky se opírají o metody mahájánových a tantrajánových škol.